Text na pokračování byl prvně publikovaný v roce 2005, na platformě bloguje.cz (zanikla roku 2012). Zveřejněné články jsou/budou vzpomínkou na myslivou originalitu jejich autora. Stay in touch ... :-)
Praha, 26.11.2005
... aneb: "hmoty" a "prostory"
DALŠÍ DÍl>>> >>> CELÝ TEXT <<<
... když si jen tak náhodně počtu po všelijakých textech o architektuře – lhostejno zda po vysokoškolských skriptech či "high level" pojednáních – pak mě, jakožto ne-architekta, vždy zarazí jedna, podle mě velmi výrazná a ulpívavá představa ... totiž ta představa, že architektura se nějakým způsobem zabývá "prostorem", ba dokonce: že se přímo zaobírá "formováním prostoru". Je to až s podivem, jak je toto mínění obvyklé a samozřejmé.
*
... ještě více se však podivíte, když se stanete svědkem, jak takový "moderní" a "současný" architekt pracuje.
Zadáním, které jeho práci podkládá, je samozřejmě "struktura funkcí", jež je požadována a očekávána zadavatelem – stavebníkem. ani to "současného" architekta nijak nezarazí – i to je samozřejmé. Vyskytnout se ovšem mohou dvě situace:
a/ ... stavba, kterou se má architekt ve své práci zabývat, je ve své "struktuře funkcí" opravdu tím, o co stavebníkovi běží. Jde-li o rodinný dům či vilu, pak to znamená, že stavebník zde chce opravdu bydlet. Jde-li o kostel, tak to znamená, že v něm stavebník (či nějaká jeho "část") chce opravdu sloužit bohoslužby.
b/ .... tatáž stavba, o kterou běží, je ve svých vlastních "funkcích" pouze něčím, co má sloužit jiné "obalové" struktuře funkcí jakožto prostředek. Kupříkladu nákupní centrum v podstatě stavebníka v jeho "funkcích" nezajímá – on zde nakupovat či pracovat nebude – jeho zajímá jediné, totiž, aby nákupní středisko vydělávalo projektované masy zisku v projektované míře zisku.
... tento rozdíl je samozřejmě u stavby, z hlediska architekta a v ohledu "struktury funkcí", důležité, protože stavba má, právě ve svých funkcích sloužit potřebám stavebníka, který je tak, v účelovém vektoru dané "struktury funkcí", vlastním účelem stavby jakožto věci.
Ovšem odhlédneme-li, zpočátku, od této diference, kterou je ovšem třeba mít na mysli, pak zjistíme, že přijmeme-li jako "podklad", jako substrát architektova zadání právě takovou "strukturu funkcí", to jest strukturu funkčních poukazů, jež mají ve svém účelovém vektoru za svůj účel stavebníka, pak tím pochopíme, proč se "moderní" a "současná" architektura tak samozřejmě "potýká" s něčím tak absurdním, jako je "formování prostoru".
*
Dobře tedy, vezměme si jednoduché území určené k zástavbě - tedy vrhněme se na urbanistiku. :-)
Mějme takovou obyčejnou, i když větší, "stavební parcelu":
Hle, a zadavatel-stavebník chce jakési "městečko", kde je docela všechno – jsou zde všechny potřebné "funkce". My jsme si je shrnuli do jakýchsi kategorií: "bydlení", "vybavenost", "práce" a "zábava" – a podobně tak učiní i architekt-urbanista. Není to totiž libovolné – nejenom, že určité požadavky má již zadavatel, nýbrž i funkce samy si pro své fungování rozčlenění vymůžou. A tak nám vyjde cosi takového:
... že je vám to povědomé? Jistě, tak to dopadne "vždycky". A je zcela lhostejné, jak jsou ty "funkční zóny" geometricky rozloženy – jaké "obrazce" vyčarujete, protože vždy musí zůstat jednotlivé "balíky" funkcí pohromadě. Že je to nějakým způsobem "divné"? Že se Vám to jeví "nepřirozené"? – V čem to vězí?
No, problém vězí v tom, že Vás zajímají právě, především a primárně ony funkce, a nikoli člověk!
*
Aha, řeknete si – a řekne si to s Vámi i moderní architekt-urbanista: "Ale tyto funkce přeci s člověkem souvisí, takže nám vždy jde o člověka – prostřednictvím oněch funkcí." Bohužel, to není, ani ve snu, pravda. Můžeme sice podlehnout iluzi, že člověk je v našem "projektování" posledním účelem všeho fungování, které "projektujeme", avšak není tomu tak.
Jak přemýšlíme o člověku v kontextu našeho projektu "funkčních zón"? Jistě – jakožto o někom, kdo "bydlí" v obytných domech, kdo nakupuje v nákupním středisku, kdo chodí či jezdí do práce. Přemýšlíme o něm tedy jakožto o něčem, co vykonává nějaké funkce – co jest svazkem mnoha takových funkcí. A tedy o něm přemýšlíme jako o objektivizovaném subjektu, a tedy jakožto o věci. A tato naše věc, jakožto svazek funkcí, je tu vstupem a tu výstupem jiných funkcí jiných věcí. A protože na našem "území" je vcelku "vše", jak člověk funguje, tak je systém jaksi vcelku "celý" – systém se nám uzavírá – a náš "člověk" zcela uzavřen uvnitř něj: jakožto funkční součástka, i když součástka "nejdůležitější". A když se zajímáme o funkce člověk, tak či onak zobecněné a formalizované, tak už nás vůbec nezajímá člověk sám, nýbrž složitá struktura funkčních řetězců, které se usilujeme poskládat tak, aby fungovaly co nejlépe – a člověk samotný v nich.
Trpíme jakousi utkvělou představou, že člověku se bude "žít" nejlépe, když bude jakožto věc co nejlépe fungovat, což odvisí od toho, zda bude co nejlépe začleněn do všech funkčních vztahů, do kterých je jakožto věc neodvratně "v-konstruován". Ovšem to je fatální omyl. Rovnice: "dokonalé fungování=báječný život" (nebo "=báječné bydlení") jednoduše neplatí, protože ona druhá strana této rovnice ("život", "bydlení") nemá s fungováním nic společného stejně, jako člověk není svazkem funkcí.
Totiž: ono fungování a svazky funkcí životu či bydlení, a tedy člověku, pouze "slouží" a jsou mu tedy (měly by být) podřízeny – a to jak ve vektoru funkčním, tak ve vektoru účelovém. Co to znamená? Znamená to jediné:
Funkce a fungování jednoduše nemohou být výchozí a určující strukturou "projektování" něčeho, kde má člověk žít, pracovat, bydlet a odpočívat. Východiskem "projektování" musí být sám tento život, práce, bydlení a odpočívání, a teprve potom by mělo být vzato "v potaz" všechno fungování, jakožto tomuto všemu podřízené a služebné, to jest tak, že pokud se stane, že se toto fungování ocitne v nějakém konfliktu s tím, čemu má fungování sloužit, pak musí striktně "ustoupit" fungování, a nikoli život, bydlení, práce a odpočívání - nikoli naopak! ... to ovšem musíme nejdříve vědět, co to vlastně onen "život", "bydlení", "práce" či "odpočívání" je a jak se toto vše máme pokoušet myslet, když už to chceme "projektovat".
*
Ovšem moderní architekt-urbanista to má právě přesně takto naopak – a má to tak v drtivé většině zcela "samozřejmě". Tak "samozřejmě", že o tom vskutku již ani nepřemýšlí a dokonce si to ani neuvědomuje – je to pro něj "čisté a priori".
Před moderním architektem tak vystupuje čistý funkční "prostor", "prostor" komplexního systému funkcí, který je jakožto takový zcela homogenní. A aby nebyl homogenní – vždy je prostorem jednotného celku fungování a na jednotnosti přeci celé toto fungování "stojí". Čím homogennější je fungování, tím je "dokonalejší" – tím vše funguje "lépe". Vstupy a výstupy funkcí musí být a jsou vzájemně souměřitelné a převoditelné, a tudíž jsou jen "veličinami" jedné a téže "kvality". A jsme opět u toho: "fyzikální svět" – zcela homogenní "svět hmot a energií". Homogenní – a proto "propočítatelný", "kalkulovatelný" a dokonale "projektovatelný".
Tedy "snadná věc": homogenita funkčnosti a fungování implikuje homogenní "prostor" ...
... ovšem za malou drobnou "cenu": ztrátu člověka a tedy i ztrátu jakéhokoli smyslu a účelu, kterou nelze a není možné jakoukoli "dokonalostí" funkce nahradit či "dohonit".
*
Dobře tedy – máme "před" sebou homogenitu fungování a tomu odpovídající homogenitu "prostoru". zde není "místo" pro jakékoli "prostory" – prostory odlišné, či zásadně jiné, "kvality". Zde je pouze "jeden" stejnorodý prostor, který můžeme "formovat". Hle, jaká "svoboda". Vskutku – "leží před" námi apeiron (A – PEROS ... bez hranic, ne-vy-hraničené, ne-vy-mezené) homogenního "prostoru", kterému můžeme dávat "tvar" a tedy "hranice" a "meze".
Jistě, že jsme "omezeni" funkcemi – již ony si onen základní "rozvrh" vynutí. Vynutí si základní a výchozí "hranice", jež jsme viděli výše. Ale i zde je moderní architekt-urbanista "tvůrcem" – "tvarovatelem prostoru". Vždyť oněm funkcím se dá "vyhovět" různými způsoby – a to tak, že se jim, tedy těm funkcím, nebudeme nijak vyhýbat. Naopak: budeme je sledovat a "vyjadřovat" – budeme formovat homogenní prostor fungování tak, že je v této "formě" vyslovíme.
Hle: zde je již krok jakémusi podivnému "estetickému kánonu". Správné, a tedy "krásné" je takové "tvarování" homogenního prostoru fungování, jenž toto fungování, co nejpřesněji a "nejdokonaleji" vyjadřuje a "z-hmotňuje" (nebo snad "z-prostoruje"). No samozřejmě! Jako jinak – homogenní prostor, který "tvarujeme" či "formujeme", přeci těmto funkcím "patří".
Co je tedy moderní architekt, v našem příkladu urbanista?
Hmmmmm ... je "tvarovatelem" stejnorodého prostoru funkcí tak, aby jeho "tvar" a "tvary" těmto funkcím nejlépe "odpovídaly" a "vyjadřovaly" je a tím "podporovaly" celek fungování. Pak architektura, asi, nejlépe "slouží" tomu, co je "cílem" – co nejdokonalejší funkci, protože tato funkce je považována jako "dobro".
*
A jak tedy moderní architekt "tvaruje" onen homogenní "prostor"? No jistě, že nikoliv přímo – to by šlo asi těžko. Prostředkem tohoto "formování" je mu to, čemu se říká, světe zboř se – "hmota". To se vskutku "jeden" podiví a nevychází z údivu. A čemu je vlastně tato "hmota" dobrá? No to je snadné: "prostor", onen homogenní "prostor" je přeci ABSENCÍ této "hmoty" – jak by řekl Aristotelés: je její "z-baveností". A tím, že do této "zbavenosti hmoty" budeme nějaké "hmoty" přidávat, tak tím v této "zbavenosti", v tomto "apeironu" vytvoříme hranice, které "do" tohoto "prostoru" vloží "hranice" – a tedy: dáme "prostoru", a to bez bázně a hany – "tvar".
Moderní architekt tak vrhá "hmoty" do "prostoru", aby zde "vydobyl" jeho "tvary" tak, aby "vyslovovaly", a to co nejdokonaleji, funkce věcného fungování, o které nám - prý - "běží". A tato "alchymie" dopadne zpravidla nějak takto:
... hmmmm ... není Vám to "povědomé"? Mě až nepříjemně .... a nejenom "povědomé".
GeoN
•
