Text na pokračování byl prvně publikovaný v roce 2005, na platformě bloguje.cz (zanikla roku 2012). Zveřejněné články jsou vzpomínkou na myslivou originalitu jejich autora. Stay in touch ... :-)
Praha, 28.11.2005
... aneb: "a form ever follows function"
... "forma, tvar vždy sleduje funkci" ... vznosná "maxima". Ovšem není ani tak problém, "co" znamená, nýbrž "co" nám, lhostejno zda jsme architekti či nikoliv, přináší ...
... v minulém "díle" jsme si "tak trochu zahráli" na architekta-urbanistu, abychom si nějakým způsobem "probrali", jak to asi "funguje" a co je tohoto "fungování" výsledkem. A to co tímto výsledkem bylo, je nám "intimně" známé – postačí, když se ve svém okolí rozhlédneme po "zástavbách", jež svým původem koření v časech tak od třicátých let minulého století. Nebudu nyní popisovat, jaké "emoce" v nás tyto "zástavby" vyvolávají – zbytečně bychom odbočovali k "subjektivním hodnotícím" soudům a větám.
Skutečnost je ovšem taková, že to, co jsme zmínili v souvislostí s "makro-úrovní" architektova "projektování", to samozřejmě platí i na "mikro-úrovni" a pro vše, co nalezneme "mezi". Naše "sledování funkce" naším vrháním hmot "do" prostoru totiž plynule pokračuje od celku "urbanistického celku" k jednotlivým stavbám – a tím se konkretizuje. Architekt tak slétá z výšky orla – a ze své ptačí perspektivy se vrací k zemi:
... vidíme konečně naše "území" z trošku "lidské perspektivy", že ano? A naše "obeznámenost" s výsledkem je tak ještě "bližší". Takto "zformovaný prostor" můžeme potkat kdekoli . "Universalita" fungování nabrala svůj "tvar" zcela bezpečně.
Ale pojďme ještě "níže" – k větší konkrétnosti. Postavme si třeba školu:
Že jste do "podobné" školy chodili u Vás na sídlišti? Či že Vám takovou školu postavili na předměstí, ve "spádové obci"? Jistě - rozhodně není divu. Tato škola totiž "má" vše ke své funkci: tři patra učeben a dalších místnosti, dobře osvětlená velkými pásovými okny plus schodiště s výtahem – "hmoty" a "prostory" vše perfektně "vyjadřují". Zde je funkce vskutku důsledně sledována "tvarem" a "formou" – žádné "formy" či "tvary" zde nejsou "nadbytečně", "nefunkčně" či "redundantně": naše škola je naprosto "kanonicky čistá", a jako taková splňuje "ideál".
... to se podivme: "Jaký že to 'ideál!?" Ideál funkce "vyjádřené" formou? Jistě. Ale má nějaký "ideál" cokoli společného s fungováním? Co je to za "ideál" – vždyť ideál je přeci kulturní "fenomén"?
Jistě, nedivme se. Teze: "Forma sleduje funkci.", totiž není nic jiného než kulturní "norma" či "hodnota" a zároveň i specifické metafyzické tvrzení, ve kterém je "zjevné bytí" věcí redukováno na jejích funkci, jež tak má "tvořit" jejich "podstatu", které má toto "zjevné bytí" plně odpovídat. Architekt je dle tohoto metafyzicko-kulturního rozvrhu "povinen" uskutečnit své dílo tak, aby jeho "zjev" odpovídal jeho "pravdě", jeho "podstatě", a jakožto takové je toto dílo i "krásné". Prastará metafyzická jednota pravdy, dobra a krásy zde zvoní jasným cinkotem.
A kam tato metafyzika "zapadá"? – No jistě: do osvícenské metafyziky rozumu, lidský sil a pokroku první poloviny dvacátého století a "přípravou" ve století devatenáctém. A jsme "doma" ...
*
I architekt je jenom člověk. I on podléhá toku času a "síle doby", a to o to více, že jeho práce a dílo jsou tak masivně "viditelné" a sociálně "účinné". Neříkáme nadarmo, že "šaty dělají člověka", a cosi podobného platí pro naše stavby a stavění: naše domy, naše sídla, naše města a obce, naše krajina tvoří jakési "šaty" společenství – a architekt je v tomto smyslu naším "mistrem krejčím". Jestliže však naše osobní šaty "dělají" pouze nás osobně, pak "šaty", které "šije" architekt, "dělají" celé společenství – a to je vskutku velká zodpovědnost. Architekt není všemocný – žije s námi a podléhá stejným "silám" jako my všichni, reflektuje je, prožívá a takto prožité směřuje do svého díla. Není proto nijak divu, že právě v architektuře se konec evropské metafyziky ukázal tak silným způsobem – tak silným, že se architektura dneška stává téměř nesnesitelnou.
Redukce "tvaru" na "funkci" zcela odpovídá obecnému pohybu redukce kultury na civilizaci s tím, že ty prvky kultury, jež takto převést nelze či se ukáží v kontextu civilizace jako přebytečné a nadbytečné, jsou odstraněny a odstraňovány. Ovšem my všichni jsme lidé, a tudíž bez kultury nedokážeme žít – bez kultury, která nás vždy tak či onak, byť třeba převráceně, váže k našemu bytostnému přirozeném bytí bytostí, ze kterého nás civilizace, jakožto stále mohutnící tok převratu všeho ve věc, vytrhává. Nemůžeme se tedy divit, že závěr redukce kultury na civilizační fungování byl otevřen a zahájen jakožto specifická kulturní "éra" či "idea". "Pokulturnění" civilizace, a tedy uchopení civilizace jakožto kultury, jež je tak vlastní hlavně dvacátému století, se tak lehko pochopitelně ukázal v architektuře v uchopení funkce jakožto kulturně-estetického ideálu. Byl to, a v mnohém stále je, způsob, jakým se architektura, a architekti, začlenili do "velkého pochodu" za lidskou emancipací silou technické moci a racionality vstříc "racionální" a "funkční" společnosti, jež je očištěna od všech "iracionalit" a "znečistění" starých, minulých kulturních "forem".
*
Kde končí a skončily všechny tyto "velké pochody" za lidskou "emancipací" již všichni víme – a nejenom to: problémem je, že tento "pochod" stále pokračuje. Ovšem je to již jenom "pochod" bez jakékoli "emancipace" na jeho konci – v kontrastu ke známému "úsloví": jde o "tunel", který nemá žádné "světlo" na svém konci.
Zmizení onoho "světla na konci tunelu" je ovšem významný posun, že ano? Kde se vzal? Zmizelo ono "světlo" (pravděpodobně "světlo" osvícenství) jen "tak od sebe" – jakoby vyhaslo? Anebo se o to něco či někdo "postaral"?
Stalo se asi obojí: plamínek skomíral a skomíral, až se kdosi rozhodl, že ho definitivně uhasí .... nasliní si prsty a ... pppssssssstt .... Hle, architektura ... kanárek v dole ... se stala lůnem tohoto vskutku "převratného" činu a spolu s ním i původním autorem slova: "post-moderna".
Neuděláme si post-moderní školu? Proč ne:
... hle, hle ... nezdá se Vám to "nějak lepší"? Moc jsme tomu sice "nedali", pouhý amatérský pokus, ale to, o co nám běží, "zde" vskutku máme. Podívejte se na to, co je za postmodernu považováno:
... těžko to "definujeme", ale je to "cítit", že ano? O co v oné postmoderně vlastně běží? Jediné, co je na první pohled "vidět", je vskutku jediné: forma již nesleduje funkci ...
... ovšem "jak" se tak stalo a kam to může mířit – to už je jiná "věc" ...
GeoN
•
