Text na pokračování byl prvně publikovaný v roce 2005, na platformě bloguje.cz (zanikla roku 2012). Zveřejněné články jsou láskyplnou vzpomínkou na jejich autora. Stay in touch ... :-)
Praha, 1.12.2005
... aneb: "postmoderní situace" po postmoderně
foto: www.archiweb.cz
*
... je mi líto, ale Francois Lyotard se asi spletl. Naše situace není postmoderní – není pluralitní tak, jak k pluralitě míří "vážný" (a tedy i a především Lyotardův) postmodernismus samotný. A mám pocit, že samotní "vážní" postmodernisté to kdesi mezi svými řádky tuší. Tunel, kterým kráčíme, není "situací" postmoderní, nýbrž mnohem spíše super-moderní a hyper-moderní.
*
Vztáhnu-li totiž pojem "postmoderní situace" především k našemu kulturnímu "stavu" a přijmu-li, že znakem této "situace" by měla být pluralita, pak musím dojít k mínění, že naše aktuální kulturní situace není postmoderní, protože jednoduše není pluralitní. Naše kultura a kulturnost nejsou pluralitní, nýbrž již nejsou zčista žádné. "Fakticky" vzato jsme, alespoň my a "u nás", již tak odhadem deset let akulturní společností, zatímco na Západě se s tímtéž "stavem" potýkají již, vzato opět odhadem, let tak dvacet, ne-li dvacetpět.
Jsme vskutku společnostmi bez kultury, a to bez jakékoli kultury.
*
Proč takto soudím?
Kulturní ("mající" nějakou kulturu) je takové společenství, jež "disponuje" určitou masou a kvalitou předem platných shod, "norem","pravidel", "hodnot" a mínění, které individua daného společenství předchůdně sdílí, a to tak, že je mají zvnitřněny do té míry a kvality, že je bezprostředně přijímají "za své". Tato masa a kvalita předchůdně platných mínění pak "funguje" jako východisko jakýchkoli dalších rozhovorů a možných shod v těchto rozhovorech uzavřených, a tedy i celé další "výstavby" kultury jakožto dynamického, živého celku.
Jsou kultury "dogmatické", jež kladou důraz na ono předchůdně platné, zatímco následný rozhovor je vnímán jako irelevantní a často i nežádoucí, a jsou kultury, jež jsou naopak výrazně "dialogické", a to až do hloubky, že dané předchůdně platné je skutku jenom velmi obecné a často jen "metodického", a nikoli obsahového, propozičního, charakteru. Je rovněž pravdou, že oba tyto póly se mohou vzájemně "mísit" proměňovat a že jednotlivé kultury se mohou ve svém pohybu a v odvislosti na situaci klonit k tomu či onomu extrému, takže nám "vzniká" celé, otevřeně bohaté spektrum možností a variant, v němž každá z konkrétních lidských kultur, se kterými jsme se mohli a můžeme setkat, v něm má své zcela jedinečné "místo", jež se jinde neopakuje.
Kultura, které po výtce říkáme: "evropská", byla vždy, od svého počátku, kulturou výsostně "dialogickou". A kdo za to může?
No jistě: metafyzika starých Řeků ... co jiného. :-)
Evropská kultura byla vždy úsilím k vyplnění obou dvou kroků metafyziky tak, jak jsme se jich dotkli výše – a v tomto smyslu byla vždy ve svých předpokladech kulturou výrazně metodickou. Byly vždy předpokládány pouze generální metody, či přesněji metoda, a to metafyzická, zatímco obsahy byly povětšinou vždy ponechány rozhovoru.
Základním metodickým vstupem tak vždy byla generální suspendace platnosti samozřejmosti – samozřejmého přirozeného světa, a tedy první negativní krok metafyziky. Ale ten měl samozřejmě smysl jen a jen v druhém, pozitivním, a tedy výsostně dialogickém, kroku. Ten v evropském kontextu probíhal vždy jakožto "polemický střet", v němž vystupují dva či více protivníků do prvním, negativním krokem "vyčištěné" arény, aby zde v boji "změřili" platnost svých názorů a mínění. V tomto střetu a právě v něm vždy probíhala "konstruktivní", pozitivní fáze evropské metafyziky, a to tak, že zde byla vydobývána nejenom všechna pravidla potřebná k dalším rozhovoru, nýbrž i jakékoli pozitivní obsahy, jež měly ve výsledku representovat výslednou metafyzickou "re-konstrukci světa", jenž byl v kroku negativním suspendován.
Evropská kulturnost tak vždy vypadala jako jakýsi nikdy nekončící boxerský turnaj – vždy měl svého šampióna, který čekal na nového vyzyvatele ... a šampión buď svou pozici obhájil, anebo podlehl s tím, že se v tomtéž zrodil šampión nový. Jistě, i v evropské kultuře byla období poklesu tohoto dialogického, či spíše "bojového", důrazu. Avšak kupříkladu i západní katolické křesťanství bylo vnitřně masivně dialogické a polemické, zatímco křesťanství východní, pravoslavné, nikoli. Pohlédneme-li na to, jaký byl pohyb kultur určovaných katolicismem, na rozdíl od kultur pravoslavných, pak lehko pochopíme, proč se může tak často přemýšlet o tom, zda pravoslaví vůbec do Evropy "patří", a proč je tato otázka tak důležitá třeba pro ruský vnitřní kulturní rozhovor posledních dvou či spíše tří století.
Ovšem: co se stalo v našem "tunelu"? Co se stalo v naší zdánlivě pluralitní současnosti?
Stalo se jediné: onen nekončící boxerský turnaj náhle skončil. Proč? Jistě, jen vzpomeňte: naší rezignací na pozitivní krok naší metafyziky. Jsme v takové "situaci", v níž již nepoměřujeme svá mínění s nárokem na absolutní vítězství a již předem nepovažujeme svá mínění za "Pravdu", kterou musí, po jejím vítězství v ringu, všichni a bez podmínek uznat. Naše výchozí mínění, tak sice stále obsahují "nárok na Pravdu", avšak již neprocházejí "validačním" procesem pozitivně konstruujícího střetu, takže všechna mínění náhle "leží vedle sebe", zcela horizontálně, a tedy bez jakéhokoli příznaku vzájemné vertikální hierarchie. Intence zůstává – chybí "vyplnění", a tudíž jsou všechny konkrétní intence stejně "platné", a to tak, aniž by se navzájem dotkly a dotýkaly. A to je absurdní vnitřní spor, jež naši kulturnost zcela rozkládá – doslova anihiluje:
... naše mínění jsou stále nárokem na universální platnost, který však již nikdy této universální platnosti dojít nemůže. Hle, jaká absurdita: zcela "soukromý" nárok na universální platnost.
Naše, tedy evropská, kultura tak ztrátou pozitivního kroku metafyziky zcela zaniká – zcela nicotní. A ona v zásadě bezbřehá "pluralita názorů" jakožto soukromých nároků "na pravdu" a "na platnost", jež platnosti nikdy nedosáhnou, se tak v zásadě proměňuje v chaotickou směs jakýchsi "soukromých metafyzik", autistických monád, jež vskutku nemají žádných oken. To není žádná "kulturní pluralita", to je čirá nicota, a ta, jak je "známo", "je" veskrze "homogenní", a tedy: totalitárně unitární. Jde o totalitu bezbřehé "pestrosti" s nulovou "validitou", jež je tak jen iluzí plurality – nikoli pluralitou skutečnou.
Důsledky? Téměř úplná ztráta obsahu – naprosté vyprázdnění. Jednotlivá "mínění", jež onu totalitární "směs" tvoří, ztrácejí ostrost a integritu, protože "stejně o nic neběží" – zdánlivá pestrost "barev" se tak v koncích "rozmývá" v konfúzní "šeď" onoho koncového "argumentu" všech pseudo-rozhovorů, které se, povětšinou zcela marně, pokoušíme "vést":
"Víš, tohle je můj názor a Ty si mysli, co chceš ... konec konců, máš na svůj názor 'právo' ... stejně, jako ho mám já ... "
... a tímto pseudo-argumentem umírá evropská kultura jakožto celek a její rakev se s rachotem valí do hlubokého hrobu.
*
Tedy: naše situace vskutku není postmoderní, nýbrž super-moderní a hyper-moderní. V jakém smyslu?
V tom smyslu, že byla dovršena degenerace a rozpad evropské kultury, jež je vlastní celku moderny, a to až k samotné její nicotě – k naprosté akulturnosti. Moderna jakožto definitivní pohlcování kultury civilizací, "tvaru" "funkcí" a přirozeného artificiálním byla definitivně završena a přešla do své chronické, všední, každodenní podoby otevřeného monotónního "mechanického" fungování mimo jakoukoli kulturní reflexi a kontrolu. Pohyb této super-moderny tak není ničím jiným, než vytrvalým každodenním unifikujícím a totalizujícím tlakem ničím nekorigované moci, zcela nespoutané a všemu nadřazené věcně technologické civilizace, jež je tím jediným, co z nás zbylo.
A tak mě napadají otázky:
"Nebyl postmodernismus spíše posledním varováním, které jsme lehkomyslně upustili na zem? Nebyl spíše předsmrtným voláním o pomoc, než nějakou 'provokativní' deklarací? Nešlo o pokus zachránit naši kulturu ... spíše, než ji 'rozbíjet'? Nešlo o výzvu k hledání léku?"
... nevím, a asi se to už nedozvíme ... vždyť postmodernismus je prý již opravdu mrtvý, jak mnozí říkají ... a po něm zůstala jen čisťounká boxerská aréna a žádní boxeři ...
... a jen tak pro sebe si broukám pod vousy: "Ať si kdo chce, co chce, říká: postmodernismus byl asi posledním šampiónem téhle metafyzické ligy - onoho legendárního zápasu titánů o podstatu jsoucího."
*
... dnes si můžeme velmi často přečíst, že se architektura, a snad i ta naše, pomalu "vrací" k "osvědčeným" postupům a "viděním" s tím rozdílem, že je "vše" jaksi "slabší". Jistě, souhlasím, "slabší" to určitě je, a to nejméně hned ve dvou významech, avšak s oním "návratem" to dle mého nebude zas až tak "horké" – pamatujme na temného Hérakleita:
"Do týchž řek vstupujeme i nevstupujeme, jsme i nejsme." (Zl. B 49a ze stoika Hérakleita)
foto: www.archiweb.cz
... kus řeči:
Tak teď vskutku nevím, (draculka - Mail - WWW) Vloženo 03.10.2006, 23:44:59
zda na postmodernismus (myslím tím ten vážný) vlastně vůbec kdy došlo, že by další velká iluze? "Pluralita kultur"? + Jejich vzájemné dotýkání se/nedotýkání se? + Destrukce metafyziky (minimálně v tom pozitivním kroku)? Vůbec mi to nejde dohromady ve vztahu k postmoderně - vážně ne. Až budu mít čas, budu si to (tedy poslední dva texty o prostoru a rozhranní) muset přečíst minimálně ještě jednou a možná spíš víckrát - s tou metaforou tunelu bez konce mám totiž taky problém. Případné konkrétnější dotazy vznesu až po dalším přečtení. Začínám pomalu chápat, proč tenhle blog přitahuje depresisty. D.
Mylím, že "došlo", Draculko ... ( - Mail - WWW) Vloženo 04.10.2006, 02:11:47
... ale (někde to tady zmiňuji) jenom jakožto na velké "oznámení" a "výzvu" ...
... v Lyotardovi, Foucaultovi a dílem snad i v Derridovi ...
... a u toho také zůstalo = dílem vinou nedůslednosti post-modernismu samotného, dílem díky tomu, že tato nedůslednost byla "komerčně" úspěšná (jako onen "plakát") a vlastně se systému (tomu hyper-konzumnímu) ona negativní poloha zásadně hodí ... a dílem i proto, že je to ZADÁNÍ opravdu zásadní a velmi radikální ...
***
... proč přitahuje "depresisty"? ... :-)
... jsem "depresista" ... a "hledám lék" ... :-) ... nééééé ... to je určitě nadsázka ... ale jistě, že se již velmi dlouho pídím po možných náznacích "pozitivních odpovědích" na dotazy po "příčinách" této téměř epidemické nemoci naší "žhavé současnosti" (to tu čerstvě použil jeden ze spolubesedníků - moc se mi to líbí, je to opravdu zábavný výraz :-) ... proč tak činím? ... jak vidno:
... již od velmi útlého veku trpím tím, co by lékař jistě jako "depresi" neoznačil, nýbrž čímsi, co bych já popsal jako: "psychofyziologický odpor vůči určitým zcela obvyklým a pravidelným situacím našeho zcela běžného "života" (vskutku uvozovky, které lze nahradit předponou "pseudo-") ...
... což mi činí tento "život" téměř ne-žitelným ...
***
... zkuste pochopit onen "tunel" skutečně jako "dynamizovanou" platónskou jeskyni jíž byly "ideje", jakožto "pozitivní" komplement, škrtnuty ... definitivně post-modernou ... a -ismem ...
... víte v zásadě máte pravdu ... post-modernismus byl skutečně jen "další" metafyzickou iluzí = její mezní podobou = "negativní" podobou. Jak říkám ... to bych se opakoval. Určitě to ještě upřesníme - zde nejde o žádnou "doktrínu" ... určitě ne, ono to ani nejde ... :-)
... když jsme u toho: všimla jste si, že čtete "sektářský" a "fundamentalistický" blog:
http://medvi.bloguje.cz/405422-filosofie-vedy-je-vedcum-stejne-uzitecna-jako-ornitologie-ptakum.php
... opravdu mě to na jedné straně pobavilo, na straně druhé docela zarmoutilo - jak hluboké může být naprosté nerozumění, a jak může být dočista "pochopitelné" ...
Já už se "nebavím" (draculka - Mail - WWW) Vloženo 04.10.2006, 07:30:49
ani trochu. Musím se z toho vzpamatovat... Že by to bylo nakažlivé?!
Jsou asi různé druhy těch: "depresí", Draculko ... (GeoN - Mail - WWW) Vloženo 04.10.2006, 16:05:58
... asi hned několik těchto druhů má očistný charakter ... očistný tak, že otevírá možnost terapie ...
... a samotný jejich zážitek je pak možnou "subjektivní" motivací k této terapii ...
... pokud by tyto druhy byly nakažlivé, pak by to bylo asi "dobré" ...
***
... ale rozeznejte ony druhy a ubraňte se těm opravdu destruktivním ... to není jednoduché ... :-(
Tunel bez konce (draculka - Mail - WWW) Vloženo 06.10.2006, 22:59:55
Na téhle metafoře mi skutečně cosi nesedí. Tunel i pro malé dítě představuje cosi, co má svůj vchod na jedné a svůj východ na druhé straně bez ohledu na to, z které strany k tunelu přistupujeme. Tzn. má-li být tunel vskutku tunelem: vchod a východ není ten samý otvor. Jeskyně (včetně té Platónovy) má jaksi pouze jeden otvor, který je zároveň vstupem i výstupem (a je i zdrojem toho světla). Jistě byste mohl oponovat, že jeskyně mívají spoustu otvorů, vstupů a výstupů, ale pak je to spíš systém tunelů, že...
Předpokládejme, že pozitivní krok metafyziky byl modernou a postmodernou zničen. V případě Platónovy jeskyně jsme odpoutáni, máme své pochybnosti, ale nevidíme světlo, za kterým bychom mohli jít a vlastně ani nevíme, zda někde nějaké světlo je – přáli bychom si, aby tam někde bylo?!?
Píšete:
„Již nevěříme v žádný "skutečný svět", v žádné "ideje", za kterými bychom mohli jít a ke kterým bychom také dojít mohli – jakýchkoli pokusů o takovou "cestu" jsme se již v celku vzdali. Pustili jsme tak pozitivní polorovinu metafyziky z jedné ruky, avšak v ruce druhé stále třímáme polorovinu druhou – negativní, avšak zakládající. Stále jsme tak zavřeni v jeskyni, avšak již nesedíme připoutáni na zemi, abychom se "jednou" utrhli a pohlédli skutečnosti do tváře, nýbrž stále jdeme, aniž bychom vůbec jen pomysleli na naději, že zahlédněme jakékoli světlo. Jdeme, protože jsme stále v obklíčení "prázdné" intence, kterou jsme se již vzdali "vyplňovat" – a to často tak, že si to vůbec nejsme schopni uvědomit.“
O několik odstavců dřív popisujete paradox metafyziky, týkající se toho negativního kroku metafyziky (opět na příkladu Platónovy jeskyně):
„...buď je naše uvěznění v jeskyni vskutku přirozené, a pak nejenom, že z ní nikdy nevyjdeme ven, nýbrž se nikdy nemůžeme dozvědět, že jsme v nějaké jeskyni uvězněni, a tudíž je naše uvěznění v jeskyni definitivně tímtéž, jako bychom v žádné jeskyni uvězněni nebyli. Naše uzavření v jeskyni je tak "velkým tajemstvím" – tajemstvím metafyzikovým.“
Předpokládejme, že tedy po likvidaci negativního kroku metafyziky nebudeme v jeskyni jaksi vůbec (pokud v ní budeme, tak jako bychom v ní nebyli, že) takže obrazně vzato příliš mnoho světla x žádné světlo... a navíc žádné směřování, pokud se nemýlím...
Tunel bez konce (bez výstupu z tunelu), je tedy i tunelem bez začátku (vstupu do tunelu) - dejme tomu, že je to zacyklený tunel. Je to tedy vůbec tunel??? Můžeme chodit oběma směry – máme svou „prázdnou intenci“, jenže chtělo by se nám v takovémhle „tunelu“ kamkoliv chodit/směřovat?
Víte, já jsem si postmoderní situaci představovala jako jezero, které má mnoho přítoků a žádný odtok (prozatím!) – jezero plné vírů – plné jakéhosi mnohdy (ovšem ne vždy) neuspořádaného pohybu...
Ale ano Drakulko! ... (GeoN - Mail - WWW) Vloženo 07.10.2006, 04:35:36
... rozumíte tomu naprosto bezvadně ... tady té metafoře ... skutečně! ...
... všechny ony "paradoxy", kterých se dotýkáte, jsou skutečně "platné" - jsou "vnitřní" naší "post-moderní situace" ...
"Předpokládejme, že pozitivní krok metafyziky byl modernou a postmodernou zničen. V případě Platónovy jeskyně jsme odpoutáni, máme své pochybnosti, ale nevidíme světlo, za kterým bychom mohli jít a vlastně ani nevíme, zda někde nějaké světlo je - přáli bychom si, aby tam někde bylo?!?"
... ono to "světlo Idejí" již není! Již ho nikdo ani-nevymýšlí, nikdo na něm ne-pracuje a nikdo ho již nechce. A přesto stále JDEME, že ano! ... my nejdeme "za idejemi" a nikdy jsme "nešli" - tak to právě předkládala POZITIVNÍ metafyzika, a my jsme tomu "věřili" jako by to byla nějaká "Skutečnost" a "Pravda" ...
... pozitivní metafyzika již "nezabírá" - je již partikularitou! Zůstala jen ta "jeskyně" - ono negativní škrtnutí přirozeného světa = "TUNEL".
... Vadí Vám metafora "tunel"? ... Proč? ... vždy%t je to tak = jdeme nekonečným tunelem trvající negativní metafyzik jako tlupa zombifikovaných autistických šílenců - každý si "myslíme-co-chceme", PROTOŽE jsme STÁLE v "platónském tunelu" generální a dokonalé karteziánské skepse ...
... a proč JDEME? ... no protože musíme! ... jsme hnáni něčím jiným, totiž fungováním civilizace, kterou má i tato stále negativní metafyzika ZAKRÝVAT a SKRÝVAT ... a LEGITIMIZOVAT (!!!) ... a také to STÁLE dělá: ... jdeme jenom z čistě NEGATIVNÍCH důvodů - je pro nás NESNESITELÉ zůstat "na-místě", a tak jdeme "dál", a to zcela: "bez naděje" ... jenom a jen z čisté nepřijatelnosti !!! To je dnešní "základ" fungování naší civilizace - FAKT nepřijatelnosti, fakt "ne-uspokojenost", fakt "prázdnoty", fakt "ne-ukojenosti" ... to souvisí s tím, o čem mluvíme výše: s onou "depresí". Ale souvisí to i NUDOU a nepředmětnou ÚZKOSTÍ. Odtud je i post-moderna negativní metafyzikou legitimizací - uzavírá nás do "tunelu", který jdeme z čistě negativních "důvodů", které si jen málokdo nikoli "uvědomí", nýbrž "přizná"! ...
***
... jistě: ... onen tunel můžeme chápat ji jako nějaký "labyrint", do kterého jsme byli chyceni jako Minotauros ... nebo spíše jako Théseus? - jenomže Théseus to pořešil, že ano? ... nejsme zavřeni s Minoraurem v labyrintu proto, aby nás Minotauros nakonec sežral? ...
... hmmmm ... nebudeme "fantazírovat", že ano? :-) ...
... máte pravdu, naznačuji s Vámi:
"Předpokládejme, že tedy po likvidaci negativního kroku metafyziky nebudeme v jeskyni jaksi vůbec (pokud v ní budeme, tak jako bychom v ní nebyli, že) takže obrazně vzato příliš mnoho světla x žádné světlo... a navíc žádné směřování, pokud se nemýlím ..."
... pokud šktrneme i negativní "škrtání", pak nám zcela samozřejmě znovu "vy-vstane" přirozený svět ... ve své otevřenosti. Ovšem:
... "vy-vstane" i další "spousta věcí" - třeba i základní charaktery onoho civilizačního provozu (!!!) ... chceme a můžeme JEŠTĚ A PRÁVĚ TEĎ - jen tak "veřejně" a "na plnou hubu" toto "vy-vstání" DOVOLIT a SI-dovolit? ...
... jistěže, Draculko: ... ŽÁDNÉ směřování! ... veškeré "směřování" je manipulace a podvod - vždy bylo! Člověk přirozeně nikam nesměřuje - zůstává "na místě", totiž: "doma" ... ve svém domově, a tedy "u" sebe. Když někam směřuje, tak je to právě a především ZPĚT domů, ZPĚT do svého domova, ze kterého byl vzdálen. Takové směřování je "obsaženo" ještě Odysseově putování domu do Ithaky a takové směřování je ještě téměř k nepoznání "zakódováno" v křesťanském pojetí "spásy", i když zde již bylo převráceno a zneužito ...
... toužíme se vrátit domů, pokud jsme byli "vyhnáni" či "vykořeněni", pokud žijeme v "BEZDOMOVÍ" ...
... tunel, o kterém zde mluvíme, je mezní podobou takového "bezdomoví", jedině kterým jsme "nyní" poháněni.
Ovšem(!!!):
... "domů" se URČITĚ nedostaneme cestou metafyzikovou! ... totiž tak, že se náhle objevi světlo na konci tunelu! ... Proč? Protože metafyziky (a to po velkou část i mám vlastní "maličkost") tento tunel ZÁMĚRNĚ ZKONSTRUOVAL tak a proto, abyste v něm zůstala uzavřena - abyste v něm pseudo-byla. Jistě: ... ten starý pozitivní metafyzik konstruoval Vám mi "naději" na "odměnu", čímž se "stala" z tunelu jeskyně, ten současný pro Vás má opravdu jenom a jen ten tunel.
***
... píšete Draculko:
"Víte, já jsem si postmoderní situaci představovala jako jezero, které má mnoho přítoků a žádný odtok (prozatím!) - jezero plné vírů - plné jakéhosi mnohdy (ovšem ne vždy) neuspořádaného pohybu..."
... víte, já jsem na toto také "skočil", když jsem post-modernu "objevil" (to bylo někdy před dvaceti lety, ještě "za komunismu", kdy se mi zjevil Foucault a Lyotard v konfúzi s Heideggerem). Ano: ... skočil jsem na "trik" převratu "čisté" negativity v jakési podivné "pozitivno". Ale netrvalo mi to dlouho, jen pár měsíců - než jsem si "rozebral", že zde jsou nutné generální negativně-konstruktivní akty takové představy - a tedy: ... akty destrukce vzhledem k přirozeným "danostem" přirozeného světa. Než jsem "přišel-na-to", že post-modernistická "kritika" (a to v mnohém drtivá) pozitivní metafyziky se stále děje CESTOU metafyziky negativní, a tedy metafyzikou samotnou - totiž tím, že nám stále škrtá přirozený svět ...
... ale dodnes jsem přesvědčen, že ona "poctivá" post-moderna měla "poctivou" intenci! ... avšak vytvořila jenom další iluzi (jak jsme mluvili výše) = iluzi radikální plurality (a tedy i takové iluze jako je "multi-kulturalismus") jakožto iluzi onoho "domova".
... pamatujete na Fukujamův "Konec Dějin"? ... pamatujete na ten "optimismus", že "nyní" jsme vlastně již plně při-sobě a že bychom měli tuto radikální mnohost radostně a s ulehčením POZITIVNĚ přijmout? ...
... to je ta iluze ... onen MEZNÍ trik negativní metafyziky ... je mi líto = také jsem "na to skočil" ...
***
... "nekonečný tunel" je TROSKA platónského systému ... je to šílený dysfunkční RELIKT, ve kterém šílenství a absurdita původní stavby projevuje "na maximum" - je to post-apokalyptická situace metafyzické kulturnosti. Hmmmm, jistě: stejně jako to čteme ve všech anti-utopických románech - pseudo-života v troskách bývalé civilizace. Na to ještě nedošlo: ... my takto, zatím , žijeme v troskách bývalé kultury ...
No právě... (draculka - Mail - WWW) Vloženo 07.10.2006, 07:44:58
"... pokud šktrneme i negativní "škrtání", pak nám zcela samozřejmě znovu "vy-vstane" přirozený svět ... ve své otevřenosti. Ovšem:
... "vy-vstane" i další "spousta věcí" - třeba i základní charaktery onoho civilizačního provozu (!!!) ... chceme a můžeme JEŠTĚ A PRÁVĚ TEĎ - jen tak "veřejně" a "na plnou hubu" toto "vy-vstání" DOVOLIT a SI-dovolit? ..."
Tak to je přesně to, co nevím!!!
No jo, Draculko ... (GeoN - Mail - WWW) Vloženo 07.10.2006, 08:53:45
... a to je ten "důvod", proč se tak často v tomto blogu tak "mírním" ... :-) ...
... mé mínění je takové, že si to prostě JEŠTĚ "dovolit": ... NEMŮŽEME ...
... tedy:
... není to možné začít řikat, "na plnou hubu", protože to může "někdo slyšet" ... totiž ten, kdo to slyšet nemá ...
... bohužel je to tak, Draculko ... to je to, čemu "zde" není stále "rozumět":
... metafyzika je(v pozitivní polorovině byla) určena k velmi efektivnímu ovládání kulturních rozhovorů - negativní metafyzika nyní, jaksi "samospádem", i když k tomu, často nevědomky přispíváme, slouží k ELIMINACI jakéhokoli ...
... právě proto, že "jsou věci", které "vyvstat" JEŠTĚ nemohou a NESMÍ ...
... natvrdo řečeno:
... potřebujeme vlastnický systém a k jeho udržení potřebujeme metafyziku (alespoň tu negativní - už jsme na ní také adaptovaní za posledních 30 let) ... jak "debatujeme" kousek vedle: ... nemůžete "otrokovi" říkat, že je "otrok", že VŽDY BUDE "otrok" a že je to tak v pořádku: ... musíte mu říkat, že sice je "otrok", že je to tak v pořádku, ale že "jednou" URČITĚ "otrokem" nebude - tak či onak ... že ho čeká "světlo na konci tunelu" - a když ne, tak ho alespoň "udržovat v představě", že tím tunelem prostě jít "MUSÍ", protože jím jdeme "VŠICHNI" - protože "VŠICHNI MUSÍME", protože to "jinak nejde" ...
... ALE PŘESTO: ... potřebujeme přemýšlet "dál-jinak", abychom měli "něco v ruce", abychom měli "alternativu", protože daná situace je, snad se shodneme, neudržitelná (- otrok i otrokář, pro které "jsme" tak dlouho vymýšleli metafyziku, abychom jejich sebedestrukci, jež by byla nutně i naší, udrželi "na uzdě", nás jinak, podle všeho téměř "nutně" svorně a ruku v ruce zabijí - ve své "ne-vědomé" sebevraždě) ...
... to je paradox, že ano? ... je ...
... co s tím? ...
... přeze všechna naše "ideální" přání musíme vytvořit FORMÁLNĚ uzavřený rozhovor, rozhovor FORMÁLNĚ esoterický, a tedy rozhovor, ke kterým nebude mít přístup ten, kdo ho nemá slyšet ...
... je to řečeno srozumitelně? ... asi ano, že? ... já vím, že je to opravdu "drsné" a jakoby "doslova" protichůdné - ale já se domnívám, že není "na výběr". Několik generací intelektuálů "před námi" podlehla iluzi marxismu v představě, že jde o "záchranu" - za jakou cenu, že ano? Děsivý "omyl" - je třeba být velmi opatrný - v tom je jádro onoho "dotazu": ... můžeme si to "dovolit"?
***
... a proto také říkám, že jde o zcela "soukromou záležitost" ... a "soukromá" záležitost je pak samozřejmě i v té druhé polorovině ... tedy nikoli v té kulturní (metafyzika/ne-metafyzika), nýbrž i v té civilizační (tedy: vlastnictví/ne-vlastnictví) ...
... musíme přemýšlet jaksi "uvnitř" a "vně" být "kompatibilní" ... jinak by šlo o sebedestruktivní chování ...
•
