Když máme ty dušičky ... Je to patnáct let, co jsme vířili vody archiwebu, a linky (níže) stále fungují, když jsem na ně klikla ... Tak snad ještě nějakou dobu pojedou, a co bude "pak", to stejně nikdo neví, tak co. :-D ... Nebyl to jediný "střet" s místňáky a od těch dob tam nechodím, ani číst, ani koukat, tam pro mě nic ...
... Dávám sem tenhle článek proto, abych si připomněla, z čeho vyrostly všechny "moderní" stavby, plánování a myšlení s nimi spojené ... Jistě, někdo nemusí souhlasit, ale to je tak všechno, co s tím může dělat. Komentáře jsou vypnuté, Jirka je v infundibulu a já jsem před devíti lety nechala všechno plavat, svět se rozostřil, hrany se rozmazaly a už mi to zůstalo. Škoda, mělo to drajv ... 🤘🏾
... Přeji příjemný let řádky a absolutní dotyk s monosynklastickým infundibulem! ;-)
Good Bye Blue Monday
•
11.02.2007
... permanentně nedokončený ... (1)
<< 1 2 3 >>
... hovor se strabou ... mě, posledně, navedl na jeden z velmi souvisejících motivů, který dneska trochu nakousnu (i když určitě nezakousnu). Ovšem vezmu ho ze zcela jiného konečku, na který mě, "zase", naprosto neignorovatelně navedla Blue svým připoťouchle beznadějnými "debatami" pod příkrovem cenzury na jednom třeskutě skvěle nejmenovaném webu.
http://www.archiweb.cz/news.php?action=show&type=1&id=2900&&
http://www.archiweb.cz/news.php?action=show&type=1&id=2900&comments=show
Kdybych měl trochu více "času" pro toto téma – a trochu více "nálady" na "rešerše", pak bych to vzal "ze široka" ... a napsal bych "traktát" s názvem:
"... Architektonická (neo-neo)moderna jako pozdní náboženský kult sektářského charakteru ..." :-)
... ale do toho se pouštět nebudu – myslím, že mám "své práce dost" ... a nebudu tedy fušovat do řemesla vzdělaným architektům, kteří nejsou jenom "architekty aktuálního stylu" a jsou zcela jistě někde dobře schovaní ... a čekají na svou šanci, aby vykonali významný intelektuální čin.
A o tom bych vlastně chtěl připsat: ... jak dobře a efektivně mají "architekti aktuálního stylu" ... "zblblé hlavy".
Ano: ... jak jinak ... "zblblé hlavy". Kým? ... sebou samými? ... určitě: ... sekundárně určitě jako nadšené a okouzlené reproduktory – ale "původci" všech jejich "idejí", které stále, zpravidla nekontrolovatelně a neexplicitně, avšak zcela staticky, "geneticky mutují", rozhodně nejsou oni sami – na něco takového jednoduše nemají, a nikdy neměli, prostředky ...
... chcete-li: ... odbornost.
Stejně jako "technika" není nic "technického", a tedy není ničím dostupným samotným "technikům" – ti se zabývají technickými "jednotlivostmi", "vnitřkem" techniky – tak není "architektura" ničím "architektonickým", není "věcí" architektury, a tudíž není ničím dostupným architektům samotným. Právě a především architekti sami jsou právě a především někým "ve věci" architektury samotné téměř zcela, "z logiky věci", nekompetentními – architekt je kompetentním vzhledem ke svému konkrétnímu dílu a prostředkům, které "uvádí do pohybu", aby toto své dílo uvedl ve skutek – chce-li být kompetentním k architektuře, tak se musí stát někým jiným – a tedy: ... přestat být architektem, vystoupit ze sebe jakožto "z architekta", nechat se "za" sebou ... a učinit se svým vlastním "předmětem". To je jistě velmi obtížné, ne-li neuskutečnitelné, protože tento odstup bude právě pro architekta vždy a jen odstupem velmi úzce reflexivním a sebereflexivním, a tudíž bude vždy, chtě nechtě, ve své reflexivní pozici vykonávat identifikaci se sebou samotným jakožto svým reflexivním předmětem, což mi v zásadě znemožňuje potřebného – efektivního – odstupu dosáhnout.
Skutečný odstup tak předpokládá "opravdovou" ne-identitu – a "přibližování-se-z-vnějšku" ... "přibližování-se" rozumějící, rozhovorové – "dotek" jinakostí.
Jistě, to se rozhodně netýká jenom "architektů", nýbrž i všech ostatních oborů – ale vezměme si architekturu jako velmi vhodné "exemplum". Jde totiž o obor velmi syntetický, mnohovrstevnatý a potřebností mnoha velmi různorodých vstupů a rovněž: s mnohovrstevnatými výstupy, takže se zde "ideologická definice" vždy velmi silně uplatňovala ...
... a to včetně "žhavého dneška" ... :-)
*
Kdo je, a vždy byl, tím, kdo je, třeba i k architektuře tím "kompetentním"? Pro architekturu byly vždy vstupem konkrétní "technické" obory, které se zpravidla a téměř vždy rozvíjely v rámci toho, čemu říkáme: "řemeslo" – jde o vědění úzce propojené s dovedností, vědění doslova "haptické", "pohybové" a "tělesně-senzuální", a tedy "vědění", které je do značné míry a hloubky "mimo řeč", a to jakoukoli, třeba i "matematickou" či "teoreticky technickou".
To jsou "dolní" vstupy, které se jen velmi pomalu, přeměňovaly na vstupy "horní" – vstupy OBECNÉ (!!!), a tedy ŘEČOVÉ a HOVOROVÉ – hlavně rozvojem "teoretické" techniky v novověku a době moderní.
Ovšem tyto obecné vstupy nejsou a nebyly pro architektury určující, i když byly a jsou nutně spolu-určující, protože samy jsou určeny takovými obory jako je matematika, fyzika či pozdně chemie, a tudíž se tato "teoretická" technika jen vsunula "mezi", právě jako "aplikovaná" matematika, fyzika a chemie. Ale ani tyto skutečné obecné vstupy rozhodně nejsou pro architekturu dominantními, protože:
... architektura není stavebnictví ...
... architektura je obor kulturní, a tudíž pro ni jsou, A VŽDY BYLY, první určující obecné vstupy kulturní ... jen a jen – a především ony – a jen a jen ony.
A to stále není vše:
... i ty obory, které tvoří obecné vstupy (tedy matematika, fyzika či chemie) určitě nejsou samoplodnými. I ony jsou koneckonců vždy a zcela určitě definovány vstupy TÝCHŽ obecných kulturních vstupů, jež jsou dominantně významné pro samostatnou architekturu. Zde je významná právě matematika a fyzika, které jsou naprosto beze zbytku definovány ...
... kulturním "orámováním", ve kterém se vůbec mohly stát, "takzvaně" – exaktními.
A tímto "orámováním" samozřejmě VŽDY byly theologie a filosofe – byly to vždy tyto obory, jejichž VÝSTUPEM toto "orámování" bylo, a které, PREGNANTNĚ, bylo VSTUPEM matematiky či fyziky.
A teď velmi důležité zjištění:
... JEDINĚ DÍKY TOMU, ŽE THEOLOGIE A FILOSOFIE NA SEBE PŘEBÍRALY VŠECHNU "NEURČINOST" A "JAZYKOVOU NEURČITOST", SI MOHLY TAKOVÉ OBORY JAKO MATEMATIKA ČI FYZIKA "HRÁT" NA VĚDY "EXAKTNÍ", "URČENÉ", A TEDY I NA "JAZYKOVĚ EXAKTNĚ URČENÉ" V POLI " PŘESNĚ DEFINOVANÝCH JAZYKŮ" ... A TEDY MOLHY PŘEDSTÍRAT POCIT "DANOSTI" ...
... a naprosto fantastické: ... "bezpředpokladečnosti".
Bez oné "placenty", kterou theologie a filosofie po dlouhé věky pro všechny ostatní "vědy" a "umění" velmi "OBĚTAVĚ" tvořila, vytvářela a přetvářela – často podle jejich "požadavků" a "potřeb", by se tyto "vědy" a "umění" vůbec nemohly těšit své "pohodě" dobře schovaného a chráněného "plodu" ... a už vůbec by se nemohly chlubit svými osobitými "vlastnostmi" a "přednostmi" ...
... v to "exaktnost" a "objektivitu" matematických či přírodních a později technických věd počítaje.
Určitě: ... ve dvacátém století se takzvané "speciální vědy" od teologie a filosofie definitivně distancovaly – zcela v souladu s veškerým kontextem, kterého se zde nebudeme dotýkat – avšak to nikterak neznamenalo, a nemohlo znamenat, že theologie a filosofie byly takto eliminovány.
Toto a právě především toto je tak hluboký omyl, jak jen omyl hlubokým může být (!!!)
Radikálně osvícenská intence "vědy" totiž ve snaze eliminovat "tmářství" teologie a filosofie "světlem" a "osvícením čisté vědy" proměnila tutéž "vědu" v "nové tmářství" pseudo-nové teologie a filosofie inkorporované do samotné "vědy" s tím PODSTATNÝM rozdílem, že v tomto případě již šlo a jde o:
... zcela LAICKÉ, nekomponentně, zcela neodborně a povětšinou "nevědomě" přežvykované a pozpřevracené trosky a úlomky bývalé theologie a filosofie, jež jsou v komických generalizacích předkládány jako "věda".
Tato komicky ubohá a přiblble pitoreskní přesmyčka, "subjektivně" poháněná vlastně jen a jen podivným typem nadutosti, byla samozřejmě nezbytná jenom a především proto, že bylo nutné kompenzovat právě onu pro "speciální vědy" zcela nezbytnou funkci "placenty", jež je odděluje od skutečného přirozeného světa, ve kterém by se bez ní jejich "exaktnost" a "objektivita" zcela nezvratně rozplynula jako zrnko soli v oceánu. Distance "vědy" od theologie a filosofie je tak, a to striktně a "z logiky věci", naprosto dětinskou snahou, jež nutně vede k něčemu zcela opačnému, totiž:
... že je VÝZNAMNÁ, a veskrze, a to právě pro "vědu", zcela NEZBYTNÁ, diference mezi "vědou" na straně jedné a theologií a filosofií na straně druhé: ... SETŘENA ...
... ubohá "věda"(!)/a technika/(!) – svým přemrštěně dnes již pseudo-post-osvícenským "fanfarónstvím" se nutně proměňuje ve svého vlastního "tmářského nepřítele" v ještě "horším" a "komičtějším" – a veskrze nesmyslném – "vydání" ...
... než bylo to, proti kterému "osvícenec" se svým "světlem" vyrukoval. :-/
*
Ovšem nemylme se – hlavní funkcí a výkonem theologie a filosofie nebylo tvořit "rámce" pro ostatní "vědy". Hlavní funkcí filosofie (theologie) nebylo vytvářet onu "epistemologickou placentu" – nene, to by byly "speciální vědy" a "umění" opět příliš naduté a my bychom této nadutosti, velmi nevýchovně, vycházeli vstříc.
Hlavním úkolem theologie a filosofie bylo – daleko před tím, než jakékoli "vědy" spatřily světlo světa – reprodukovat sociální organicitu prostřednictvím specifického mocenského nástroje, kterým samy, ve své podstatě jsou. Totiž:
... prostřednictvím "okupační" korekce sociálně-kulturních rozhovorů ...
... a to jak metodické, tak i obsahové, tak aby byla jistá témata a jistí možní účastníci těchto hovorů vyloučeni, a tudíž nedocházelo, prostřednictvím možně vytvořených sociálních shod, k určitému, předem ZCELA NEVYSLOVENĚ "věděnému" a "definovanému" sociálnímu jednání, jež by bylo PRÁVĚ a PŘEDEVŠÍM hybnou příčinou oné sociální organicity, jež musí být chráněna ...
... má-li člověk, jakožto bytost bytostně sociální ... žít a přežít.
Úkol a funkce filosofie a teologie, jakožto "jader" metafyziky a metafyzicky ustavované kulturnosti, jsou tak NESKONALE:
... VYŠŠÍ a PŘEDNĚJŠÍ ... (!!!)
... než úkoly, účely a funkce jakékoli "vědy" a jakéhokoli "umění". Jestliže ve "vědách" jde jen a jen, vzato abstraktně, jen a jen o tvorbu a výkon nějakého dílčího "VĚDĚNÍ" či věcné produkce, pak v kořenu metafyziky a metafyzicky fundované kulturnosti jde doslova:
... o přežití.
Jistě, že i ona dílčí "vědění" a věcná produkce vstupují jako prostředky téhož přežití, avšak teprve a až "POTOM", co je a může být udrženo přežití generální a rámcové, a tudíž všechna tato dílčí prostředečnost a zprostředkování musí být a muselo být podřízeno právě těmto nároků generálním a rámcovým, a to:
... zcela bez ohledu na jakékoli nároky PRÁVĚ TĚCHTO dílčích prostředečností reprezentovaných třeba, mezi MNOHÝM jiným(!!!), třeba i nároky všech oněch "speciálních věd" a "umění".
Skutečnost je ovšem taková, čímž byla celá věc zcela "přirozeně" usnadněna, že všechny ony "speciální vědy" a "umění" nevznikly nijak samostatně, aby pak by byly z vnějšku jakkoli "integrovány", nýbrž byly generovány z teologického a filosofického kontextu, a tudíž do něj byly již předem, "geneticky", začleněny. V tomto kontextu pak zcela "samozřejmě" setrvávaly jakožto a právě v oné, výše zmíněné, "epistemologické placentě" s tím, že formulovaly, právě a především UVNITŘ této "epistemologické placenty" své "speciální" předměty a metody ...
... právě "Z" této "epistemologické placenty" ... a jen a jen(!!!) díky ní a díky její stávající a trvající PLATNOSTI.
Odtud, a právě díky tomuto zprostředkování, pak všechno ono "speciální" bylo podřizováno hlavní a nutně potřebné INTENCI svého "mateřského zdroje", jež se "speciálně" jistě mohla, v tom či onom konkrétním případě té či oné "speciální vědy" či "umění", lišit ...
... protože PRÁVĚ a PRO tuto KONRÉTNÍ odlišnost byly a jsou generovány ...
... a to tak proto, aby ve své relativně ustavené "speciálnosti" poskytovaly jak své "speciální" výstupy, TAK I dále reprodukovaly, ve svých "speciálních" kontextech HLAVNÍ a DOMINANTNÍ záměr a účel svého "mateřského zdroje", to jest:
... PŘEDEVŠÍM a PRÁVĚ reprodukci sociální organicity prostřednictvím korekce sociálních rozhovorů, ...
... čemuž měly být, a to i v této své "speciální" DISTRIBUCI, stále a vždy URČUJÍCÍMI a zcela striktně a NIJAK NENARUŠOVANÝMI.
Máme-li si udělat "historický výlet", pak z tohoto hlediska byla "represe" nesená a vykonávaná katolickou církví v renesanci a reformačním období proti "rebelii speciálních věd" v podobě tlaku PROTI zcela nekomunikativní "renesanční vědě" ZCELA NA MÍSTĚ. Tato "renesanční věda", ke které se i "věda" současná zcela jistě stále, ve svých ideologiích, "hlásí", totiž zcela v souladu s reformačním vystoupení intelektuálů církevních, narušovala tuto naprosto nezbytnou "subordinaci" intencí, nároků a "zájmů" řečeně "speciálních" prvně a především potřebám a nárokům udržení a udržování sociální organicity, což bylo, dobově, starostí právě a jen Katolické církve jakožto INTELEKTUÁLNĚ-KULTURNÍ instituce.
Vzato do důsledku bylo tehdejší chování jak reformačních intelektuálů-kněží, tak renesančních intelektuálů-"vědců"-a-"umělců" velmi NEZODPOVĚDNÉ a:
... NE-KOLEGIÁLNÍ ...
... a k čemu tato nekolegialita vedla všichni velmi dobře víme – k reformačním válkám, ke Třicetileté válce a masivním rozvratu jak civilizačnímu, tak i kulturnímu – o utrpení a "ztrátách na životech" nemluvě.
*
Osvícenství potřebnou integritu již nikdy neobnovilo, naopak: ... mělo již "geneticky zakódováno" onen vnitřní rozvrat mezi "speciálním" a "placentou", jehož definitivní "plody" stále a průběžně sklízíme, aniž bychom tuto "plodnost" měli, v dané situaci, možnost jakkoli zastavit. Ovšem to nikterak neznamená, že se o obnovení této integrity nijak nepokusilo – jistě, že pokusilo, a to hned v několika "testech".
Původní osvícenství generované intelektuály v průchodu sedmnáctého (post-katolického) a osmnáctého století se dožilo své sebedestrukce již vlastně ve svém skutečném praktickém vystoupení, totiž ve Velké francouzské revoluci – revoluce anglické, nizozemské a "revoluci" americkou si totiž můžeme směle odmyslet, protože ty byly ještě z velké části neseny nikoli osvícenstvím, nýbrž radikalizovaným a ad absurdum tlačeným protestantstvím, pokud ovšem nebudeme mezi osvícenství počítat specificky zednářství, jež hrálo velkou roli v intelektualitě americké, a to i přesto, že americká "revoluce" byla mnohem spíše prvním aktem proti-kolonialistické emancipace než osvícenskou revolucí, a že osvícenský prvek ve svém sociálně konstitutivním významu zde byl jen podružným, o čemž svědčí i akceptace takových "prvků" jako bylo otroctví a mnohé další.
Tedy: ... již akutní fáze Francouzské revoluce ukázaly, že osvícenství, jakožto ono samo, není schopno sociální situaci generovanou, a to již ještě velmi ranným, kapitalismem zvládnout, a že generuje permanentní, do sebe "zacyklené", příčinné smyčky sociálního teroru, které jsou v koncích kanalizovatelné jen a jen vnější agresí – jak ukázala mezihra Napoleonova, jež "nákazu", v konečnosti, roznesla po celé Evropě.
Jakou "nákazu"?
Jistě, že "nákazu" onoho vnitřně "zacykleného" teroru, jenž v "nakažených" částech Evropy na sebe bral různou, lokálně přetrávenou a specificky konkrétně reflektovanou podobu, což dobově znamená hlavně tři "lokality":
... roztříštěné Německo (bývalou Svatou říši, a tedy i "říšská území" italská), Rakousko a Rusko.
Skutečnost "tomu chtěla" (hle – další jazyková náhražka "Boha" :-), aby se "klasické" osvícenství dožilo své první reformace právě v Německu – a to v kontextu toho, čemu Marx říkal: "buržoazní revoluce", a to nikoli v jedné, nýbrž v celé kaskádě "revolucí", jež tento "Martin Luther" osvícenského "Ducha" sám osobně "zažil" a "prožil" – opouštěje osvícenskou scholastiku svého "Největšího Učitele" – "Napoleona Německého Ducha", v jehož "činech" Německo "prožívalo" své "Dějiny" když už je "neprožívalo" v samotném "ději Dějin" ...
... což ovšem bylo "plus", protože tyto "Dějiny" prožívalo přímo "v živlu Ideje", a nikoli v jeho "Jinobytí".
Karel Marx tento "živel Ducha" čapnul za pačesy a vytvořil: ... marxismus, jako PRVNÍ reformaci osvícenství (jistě chiliastickou) – a "Duchem" toho "živlu Ideje" učinil nikoli "sebe" (podobně jako jeho "Učitel"), a tedy osvícenského intelektuála, nýbrž "Lid-Proletariát" – právě v tom, a jen v tom spočívá jeho "reformační akt" nikoli nepodobný tomu, který učinila "původní" reformace katolictví, když učinila "Bohem" ... "Rozum Lidu" tak, že intelektuál pustil z ruky svůj nárok a svou zcela nebytnou FUNKCI určovat "pravidla" a "obsahy" společenské řeči.
A tak se strhlo cosi opět ne zcela nepodobného tomu, co se strhlo po "vystoupení" Lutherově (a nejenom Lutherově, nýbrž i ještě dřívěji po vzplanutí Husově) – "řeč" se rozpadla ještě hlouběji a na "scénu" nastoupila ještě "novější" podoba "davu", jež samotného intelektuála, zde již osvícenského, nikoli katolického, ještě hlouběji vyloučila – zneplatnila.
Ovšem ani tato "reformace" nestačila, protože "stačit", jak bylo "vidno" a je "vidno", stačit jednoduše nemohla. Zbývají tedy ještě:
... DVA kroky ...
... ano, ano: ... DVA kroky ... jeden nestačil. Nejdříve bylo třeba osvícenství "do-reformovat" stalinismem a definitivně překročit nacismem, aby mohla být stvořena PŘÍTOMNOST.
<< 1 2 3 >>
