Není to podivné, i "venku" se dá bydlet a bydlí se (bydlíme) zde - i "vně" se může (a původně, tedy historicko-autenticky "musíme", a stále to v nás nějakým způsobem je) bydlet. Naše bydlení "vně" má dva základní způsoby, které se v čase jistě "z povrchu" proměňují, i když zde stále tak či onak jsou a musí být: ... takříkajíc "v přírodě" a "v sídle".
Trocha ploché a nepodložené "kategorizace" nikdy nezaškodí, i když u čtenáře, který se toho úpěnlivěji chytne může poničit možnost dalšího čtení - jsou tací, kteří rádi "loví pravdu", a tak vždy všechno logicky-temporálně analyzují a hledají nějakou-jakoukoliv chybu, aby autora mohli okamžitě usvědčit z omylu či hůře ze lži. V takových případech (jsou bohužel situace, kdy je tato ostražitá metoda čtení na místě, uznávám - někteří uvádějí do omylu, ba lžou, neustále) všechny podobné "předsádky" - jeden předem uvede cosi, co by mělo být vykázáno - neuspějí v účelu. Ale s tím se musí počítat, tedy že se takový "lovec" téměř vždy objeví.
*
I když se to zase nemusí zdát, ale původně-autenticky bydlíme (bydleli jsme) ve "vnějšku" jakožto "v přírodě", ale to si dnes nikdo z nás nepamatuje a pamatovat nemůže. Dokonce tomu bylo spíše tak, že vlastně žádné diference (tedy i rozhraní) "příroda/sídlo" nebylo, tedy nemohlo být ani "myšleno" - vše bylo jaksi nerozlišené, žili-bydleli jsme takto "v celku". Ale co naplat, i když je to pryč tak, že jsme to zapomněli a zapomněli, že jsme zapomněli (alespoň u "nás měšťanů" :), tak to "v nás" stále zapomenutě je. Asi se to nedá vymazat - stále se snažíme "jezdit na dovolenou", do "přírody", do kempinků a k moři, stále se nevědomě pokoušíme nalézt onu "ztracenou vzpomínku" ... a alespoň trochu a na chvilku "si užít" onen pocit bydlení "v přírodě", i když zpravidla na konci takového "pobytu" zjistíme, že to moc nefungovalo - že "návrat" asi není možným.
Přes to vše ovšem takové pokusy o "návrat" mohou zafungovat, alespoň na krátké chvíle - mám vlastní zážitkový výkaz. Měl jsem kdysi nevlastního syna (sám ještě trochu dítě :), který měl "pud" od svých "vnitřních konfliktů se sociální realitou "utíkat za přírodou". Tehdá se obnovoval onen pro mě prapodivný "Skaut" či "Junák", kde si našel lidi s analogickými "vlastnostmi", a začali "utíkat" společně, takříkajíc "na divoko" bez jakýchkoliv "junáků" (což jsem mlčky kvitoval :) - každý víkend "utekl" (později a vlastně již dospělý i v zimě - jako "školou povinného" kluka bychom se asi báli). Vrátil se v neděli večer šťastný jako blecha a plný vsklutku autentických prožitků - skutečně odpočinutý na další "utrpení", což asi takto i autenticky vnímal a cítil. Čím to asi bylo? Ale, dle mého, jistě: ... onou simulaci pra-strarobylého bydlení "v přírodě" s druhými, kteří se mají rádi a jsou tak či onak "stejní", se kterými se cítil tak či onak identickým. Ale dost s osobními historkami, raději k věci, tedy k architektuře, že ano. :)
*
Máme kolegu a dílem kamaráda (respektive j.K původně má), který se "zbláznil" do jakési "přírodní architektury", která ve své "vizi" má podobné motivace. jako měl můj dnes již ztracený "synek" - "run" od reality. Ovšem v tomto případě to nemá (možná-asi ano, nebyla možnost to přesněji-úplněji ověřit) onen motiv-komponent přimykající se více-méně autentické sociality, takže takto je to krapet "bláznovství" zabalené do jakéhosi "poetického" náboženství velmi neurčitého, ba zmateného, tvaru a podoby. Nene(!), nemám nic proti "bláznovství", sám jsem obdobný "blázen", i když poněkud odlišného "obsahu" - vždyť jeden můj čtenářský oblíbenec (Erasmus Rotterdamský, ať nedělám "tajemného" :) kdysi napsal nejenom chytrý a moudrý ale i překrásný spisek "Chvála bláznovství". No, "bláznovství" je fajn - ukazuje totiž ochotu a odvahu "být jiným", což není dnes i jindy nebylo nijak snadným, ale bohužel platí to, že některé obsahy "bláznovství" sebou nesou sebedestruktivní komponenty. Co se dá dělat? U "bláznů" a s "blázny"? ... jak s kterými, jeden to musí alespoň řečí zkusit - záleží na "typu".
Píši o tom proto, že se vlastně i nijak "nezbláznění" (tedy docela "obyčejní", protože víceméně "stejní") architekti pokoušejí simulovat onu před-architektonickou situaci. Proč před-architektonickou? No, zase je to podobným chování mého v čase a prostoru ztraceného synka: ... jeho motivací byl v určitém řádu (tedy v jisté "vrstvě" a konotaci) i "útěk před architekturou", tedy i před "hmotným" vyjádřením rozhraní a hranic, kde by se mohl cítit "svobodně" - zde bazálně "útěk" před rozhraním "vnější/vnitřní" (a hranicí "mezi"), a tedy mezi rozhraním "příroda/realita" (a znovu hranicí "mezi") a odtud jakoby pobývat "jen v přírodě" jakoby "na chvilku" jiného nebylo, jakoby ono relevantní rozhraní nebylo, i když samozřejmě stále je. Jde tedy o iluzi, jak v případě "útěku", tak v případě jakýchkoliv triků (triků "uváděni" do iluze) takzvaně "moderní" architektury. Proč tak "zostra"? ... jednoduše proto, že ona rozhraní a hranice jsou "v nás", nikoliv nějako relativně vůči nějakému absolutnímu "individuálnu" kdekoliv "venku" z něj - nelze "z" nich "utéct". A za hranici iluze bohužel začíná a čeká šílenství, jež je bohužel již něčím jiným, než "bláznovstvím", protože pokud "bláznovství" sebedestruktivním být může a nemusí, tak šílenství je (sebe)destruktivním téměř jistě a "natvrdo" - iluze se mění v ničivý blud, to dokonce dle psychiatrické definice. Proč? Protože zmatené iluze typu navozování "pravěké" situace v dnešní aktualitě vyvolává důsledkově asocializaci "individua", to lhostejno zda sedím za "obrazovkou" (jak říká j.K, já preferuji termín "výloha" :) v jakémsi "moderním" domě v iluzi "pravěkého sedění u ohně" (pardon, "u krbu" :), anebo jsem uzavřen v nějakém plesnivém bytě odsouzen k teroru a mučení bez obrany. Jaké může mít šílenství efekty, jsme nedávno zažili, někdo blíže někdo vzdáleněji, i když i šílenství je jistě velmi různé a může se různě ukazovat - některá se dokonce pokouší skrývat, třebas právě šílenství nějakého "moderního obrazovkáře" může (i když nemusí) být v efektech daleko horší, než šílenství nějakého chudého (chudí si většinou drahé iluze nepořizují) nešťastníka, záleží na jeho reálné(!) socialitě, a tedy na jeho reálném sociálním chování. Šílenství se vším všudy je dle mého efektem asocializace = ztráty spolu-bytí.
*
Nojo, i "o" tom všem "je" architektura, která začíná a začala právě, i když se to opět může zdát banálním: ... "u ohně". Vlastně ještě nezačala (fakticky-předmětně i činnostně), protože ještě není nějak-takto (tedy "hmotně") vyjádřena, ale její základ zde již jest. Proč? Jednoduše proto, že pokud člověk již je, pak zde je vždy-již "nějak" ... tedy zde vždy-již jsou i ony struktury jeho existence, byť jen v "zárodečném" stavu-situaci - v onom "sezení u ohně" (případně hraní si na Indiány či hraní lakrosu jako v případě mého synka :), jsou ještě nevyjádřeně "skryta" všechna "tajemství" lidského bydlení, a tedy i architektury, která o nich pojednává či dle mého a našeho "by měla". "Sezení u ohně" je dnes, v naší aktualitě, "bláznovskou" iluzí, která nic neničí, a už vůbec ne "sebe".
Ale dalším navazujícím snad zase později, až se to bude hodit - vždyť říkám: ... "Nic se nemá přehánět." :)
