Onen "oheň", řečeno předmětně a poměrně zřetelně, totiž obklopuje právě to, co označujeme "obec" ... tedy druzí-jiní lidé. "Obec" jsou všichni ti co "se mnou" sedí "kolem ohně" a jsou v této situaci vrstvou soukromím (obecně - to od "obce") stejně, jako jsou oni sami i "mým" domem v tomtéž, jako jsem "já" drobkem domu jejich. "Oni" jsou (měli by být) "mou" ochranou, "mým" bezpečím, "mým" soukromím (v této situaci) ... et vice versa, i když to dnes platí již jen ve stopovém dílku skutečného. Ale není beze smyslu se k tomu "vracet" ... tedy "vzpomenout" na to, kdo a co vlastně jsme, neb kdo, co a jak jsme trvá. Až nebude trvat, tak nebude "nás", tedy jistě lidí ... co dělat.
Je zase obtížným mluvit o něčem takovém, i když chceme a často musíme. Vždyť často chceme stavět a stavíme takzvané "veřejné budovy", chceme se starat o "veřejný prostor", podnikáme za tímto účelem "veřejné soutěže", a v zásadě ani zřetelněji netušíme, o co vlastně běží, když i při těchto příležitostech na příbuzný smysl narazíme, stane se to a stát musí. "Veřejné" v našem čase docela jednoduše značí "obecní" - je to místo, kde bydlí "obec" jakožto společenství lidí a ona "veřejnost" (tedy obec) takto není jenom nějaký zmatkovitý konglomerát "individuí", ale je v situaci (která může být i rozlehlou v čase i prostoru) relativně přesně určena, definována, čemuž (kteréžto definici) je jakékoliv "individuum" podřízeno ... tedy zda sem "patří" či "nepatří", a tedy zda je či není "cizí". Dříve byly, a skrytě stále jsou i když již "fakticky" nejsou, lidská společenstvi pokrevní - s tím opětovně nic nenaděláme.
Když jsme kdysi (a dnes velmi občas a stále také), tak svorně, tábořili kolem ohně, tak byla definice obce velmi snadnou a v zásadě implicitní tak, že řeč o tom byla zbytečnou. Onen "oheň" vlastně vyjadřoval vše potřebné - kdo přicházel ze tmy kolem byl "cizí", kdo pobýval ve světle "kolem" byl "náš" a vše potřebné se v reálném čase snadno zjistilo. Kolem "ohně" byl "svět", tedy ono "osvětlené místo", jehož "střed" ztělesňoval náš "oheň" a vyhraničoval pruh polotmy či polosvětla, za kterou již nebylo vidět ... kde onen "svět" končil a začínal to, co lze nazvat "přírodou", tedy kde začínalo ne-lidské a vně-lidské - kam se již "bojíme", kam raději "nechodíme", neb na nás může vyskočit třebas vlk, který v té temnotě žije. :) Máme tak naší prapůvodní situaci rozkreslena tři "pásma": "svět", "polotmu/polosvětlo" a "přírodu", kde náš "svět" je naším "světlem", naším "vnitřkem" a za hranicí "polotmy" už jsou "jen lvi", respektive "vlci". :) Svět jako "osvětlěné místo", místo otevřeně "všezahrnující" - dále a jinak jsou jen negativně určená ne-místa.
Jistě, v tomto pra-rozvrhu (který je nám souzen, řekl by někdo) chybí právě to, jak a čím rozlišíme samotný onen "rodový vnitřek" na nám jakoby známe a samozřejmé: "soukromé/veřejné". No, co naděláme - nic takového velmi dlouho nebylo, to stejně jako velmi dlouho nebylo rozlišení mezi "soukromým" a "veřejným" (obecním) sídlem v jakémkoliv dnešním slova smyslu. Pojem "sídlo" se ovšem ve svém denotátu (předmětně) ovšem začal vrbit poměrně záhy - zde totiž postačuje i prostý skalní převis či jeskyně. Jistě, zde bylo pohnutkou ukrytí před nepohodou počasí, tedy čistě šlo technický (vzhledem k biologickým potřebám ba "funkcím" :) motiv, ale v zásadě v tomtéž okamžiku se takové místo stalo tím, kde platí a "funguje" ono pro někoho asi "mystické" spolu-bytí - ono těžko srozumitelné "mit-sein" tak, jako bylo nutně (spolu s námi) "u ohně", nic nenaděláme. I když chceme to či ono redukovat na jiné, tak co chceme, aby bylo redukováno, se nám vnutí znovu.
Odtud musíme, chtě nechtě, myslet i architekturu neb zde mizí i jakákoliv "čistá" funkce - volba místa, kde a jen jakýs pro nás takto původní lidský rodový tvar spočinul, byla ovlivněna a určena i mnohým jiným, než byl chumel jakýchkoliv "čistých" funkcí ... byly zde jistě přítomny a činnými i jiné ohledy, jež nelze definovat "funkčně". Teprve až začala dostávat architektura své vyslovení v předmětu (to je třebas ten převis či jeskyně), to v předmětu "volně", tedy "přírodně" loženém :), tak se může je velmi zvolně diferencovat naše diference "soukromé/veřejné", tedy vůbec začít být včetně svých pólů - soukromé vyčleňuje veřejné a v tomtéž aktu veřejné vyčleňuje soukromé.
Než se cosi podobného odehrálo, tak uplynulo mnoho vody. Během toku tohoto času se rozlišila další významná (a podřízená) rozhraní, třebas klíčová rozhraní "uvnitř" soukromého, jako je "ženské/mužské" (a ledaskde všelijak a jinak :), ale kupříkladu u nás v zemích středoevropských bylo nástupem "stabilizace" příchodu rozvinutějšího zemědělství a pak jistě v kulturní polorovině hlubší zakořenění křesťanství dobové formy a podoby. Od těch časů značí "obecní" (tedy "veřejné"), po všelikých a asi situačně pochopitelných půtkách, již nikoliv "rodové" ve smyslu a základu pokrevním, ale křesťanské ve smyslu příslušenství k relevantní křesťanské církvi - "veřejné" bylo "křesťanské".
*
Co dnes? Co si budeme povídat ... však je to také stále obtížnějším, to i pro architekturu a tedy i pro toho, kdo se chce (anebo "musí" - ano, i takové bláhovosti ještě existují :) zaobírat architekturou. Ono "veřejné" totiž v zásadě téměř-již není, to stejně jako již není přítomno její symetrické opozitum "soukromého", bohužel. Obojí se stáhlo do jakéhosi "neviditelného ztracena" a to, co bylo dříve předmětem takzvaného "veřejného zájmu", se aktuálně stalo předmětem všelikého soukromě-reálného (ano, i to jest) pinožení, takže takto i architektura, která více než polovičkou stojí v nitru naší kulturnosti, má světe div se smůlu. Řečeno ploše a obvykle se ono "veřejné" smrsklo v "trh" (ten má také společenský "rozměr", jak by ne ... ale jinak je kulturně zcela irelevantním), uvnitř kterého se docela soukromé reálné zájmy a intence ucházejí o podíl na veřejných penězích (jak jinak) bez ohledu na cokoli (kohokoliv) jiného-dalšího.
Sídlo je místo (souvislost míst, pokud je třeba je rozlišovat), kde bydlí obec ... tedy tak či ona sebeurčené a určené lidské společenství, tedy vzhledem k jednotlivci neběží o nic libovolného ... nelze "dělat, co chci", neb to je samo-sebou (implicitně) vzhledem k obci-společenství destruktivním - bez obce není sídla a opačně, jde o úzkou korelaci. Ono "veřejné místo", kde obec bydlí, tak "nepatří" a nemůže "patřit" nějakým "všem" a každému jednotlivému z těchto "všech", ale právě a jen členu obce, což je vázáno ke splnění pravidel, jež členství v obci určují. U nás co pamatujeme byla tímto obecným rámcem příslušnosti k obci příslušnost k obci křesťanské a posléze příslušnost k osvícenskému občanskému společenství. Dnes je však potíž v tom, že se tyto obecné kulturní rámce zdá se definitně rozpadají, takže obce se rozpadají ... takže se rozpadá a přestává existovat i "veřejné" jakožto místo shody, spolu-bytí a spolupráce mnohých, do obce spojených a svázaných. Z veřejného se tak velmi bohužel stává jen "kolbiště" soukromých zájmů, převážně účelově reálných, což v koncích ničí i samotné soukromé, neb oba póly relativního celku ("veřejné/soukromé") jsou na sobě opětovně bytostně závislými. Obec i soukroní se drolí v groteskní zmatenost "singles", kteří postupně a neznatelně šílí neb zrácí, v čem jsou lidmi.
Co totéž, dnes, znamená pro architekturu? Bohužel jen to, co plyne z výše řečeného - "veřejný prostor" se vyprazdňuje a takto "získané" místo je vyplňováno předměty právě a jen soukromého reálného zájmu. Naše města zaplňují všelijaká "obchodní střediska" či "domy", všelijaké "garáže", "parkoviště" a tak dále, zatímco vše to, co by mělo být předmětem a prostředkem "veřejných zájmů", tedy života a spolu-bytí obce, chřadne na úbytě, protože dle dnes velmi častých mínění, není cosi takového "užitečným". Stejně bohužel se tomu lidé (účastníci obcí) chtě nechtě přizpůsobují - začínají a začnou preferovat zase své soukromé reálné zájmy a potřeby, i když by opak (a příslušný postoj a mínění) pro ně v principu neznamenal přílišnou obtíž.
"Na co je mi nějaký spolkový dům s jakýms parkem, parkoviště je pro mě lepší." - oh ano, jistě, pokud soukromé (reálného odstínu) začne provalovat do veřejného-obecního, pak to takto nutně dopadne. Staří Řekové či Evropané středověku velmi dobře věděli, že obec a veřejné se musí nejenom chránit, nýbrž pěstovat (to i proti soukromému jakéhokoliv typu), jinak se obec nenávratně rozpadne. Obojí měli "veřejný prostor" velmi pozorně oddělen od míst, která měla sloužit soukromým reálným zájmům, a měli relativně přísná pravidla pro to, kdy se třeba na náměstí mohly konat trhy - "trhy" byly časovou výjimkou(!), jinak měly vymezené místo "za hradbami". Dnes to máme naopak: "trhy" zcela dominují, a naopak život obce je odumírající výjimkou, která musí za své místo bez ohledu na cokoliv platit, bohužel.
Znovu bohužel, kdo se tomuto stavu přizpůsobuje a musí tak či onak přizpůsobovat, jsou architekti - zase mají v tomto oboru zpravidla v preferenci právě a jen soukromé reálné zájmy v různé podobě a tvaru. Však rozumíme: každý musí něco jíst, a architekt jistě není tím, kdo v koncích tahá za nitky ... jinak to nejde. Lze jistě nalézt takové architekty a příznivce architektury, kteří tu a tam mluví o "veřejném prostoru" a obci spíše ve smyslu tradičního osvícenského občanství, ale nakonec zpravidla dělají a udělají něco docela opačného. Jeden s tím nic nenadělá, jíst se musí a když se někdy někdo někde takový a onaký objeví, tak zpravidla předem říkáme, že je bezmocným, což je nakonec ledaskomu vyslovenou i nevyslovenou omluvou. Vlastně se to asi vyslovovovat nemusí - to by přišla řeč na takové věci, jako je svědomí, což je jistě obtěžujícím.
*
No, již jsme přestěhovaní, třeba se vrátit k práci. j.K je na chvilku v dálavách, ale pomalu chystá nejenom dva článečky k jejím-našim dotekům s oblastí "veřejného prostoru", což bude asi nelehkým, takže se k dané věci a "problematice" asi jistě vrátíme a vrátím.
