Pokusil jsem se, doufám srozumitelněji, naznačit tři "sféry" lidského bydlení: "přírodu", "soukromé" a "veřejné" - sice velmi zhruba (věci jsou zpravidla daleko jemnější), ale v rozběhu snad přijatelněji. "Sféry" to ovšem a samozřejmě nejsou, ale snad jde o přijatelnou metaforu. Dotaz po onom "jádru věci" je pak dotazem po onom bydlení, o jehož "sféry" by mělo jít. Kdo si přečetl předchozí textíky, si dle mého jistě musí říkat: "Do háje, tak o co vlastně běží?" Jsem si tohoto nedostatku vědom, ale dozajista nejde o mou nedbalost ba vinu, neb jde prvně o spletitosti plynoucí z povahy věci a v druhé se chystám zmíněné nedostatky odstranit, což se zpravidla dokonavě nepodaří ... ale posnažím se.
První, co se člověku vnutí na mysl, je jistě onen výraz "jádro věci". Zde nemůže jít o nijakou "ideu", ze které by se nějaké "vše" (v našem případě architektura, jež je veskrze bydlení naším předmětem) mělo odvíjet, ba dedukovat nějakou logickou cestou podobně, jako tomu bylo v případě všech těch konstruktivismů, funkcionalismů a racionalistů, jak je napůl v legraci nedávno vzpomenula j.K. Lépe, než hýřit libovolnými "nosnými" idejemi, je dnes daleko lepším (jistě dle mého, jak jinak :) upřednostnit skutečnost tak, jak se nám sama dává, tedy se ukazuje. Je to již vcelku dlouho, což již velmi pozdní moderní (a dnes fakticky mrtvá, dej nebožce pánbůh nebe) filosofie pracovala s pojmem "fenomén" ... a jeden vlastně již nikoli filosof (Martin Heidegger) tento pojem dotáhl na právě dotčenou "úroveň" - fenomén je "způsob", jak se nám samo-sebou dává to, co jest, v jeho mezní, řekněme singulární, určitosti (oproti třebas jevu/jevení či v posunu klamu/klamání, což ovšem fenomén/úkaz jako ukazování se, překládá se u nás/ předpokládá). Jak by ne, i mistr tesař se někdy utne, takže i tento mistr filosofie a vlastně post-filosofie (pro následné způsoby přemýšlení bohužel stále nemáme obecněji srozuměné označení - proto to "post") to nedotáhl a dopustil se "fatálních" chyb ... všichni jsme smrtelní, možnosti a síly máme všichni omezené. Ale to je již opravdu z jiných oborů, kterými nemůžeme obtěžovat ... není to zas-až-tak třeba.
Oh ano ... bylo mi sděleno, že jakés fenomenologické rozvrhy již byly vytvořeny, a tak jsem se jim pokusil kdysi, ještě "na studiích", jak se říká, věnovat, byť jde o "aplikaci", což tehdy opravdu nemohlo být mým zájmem - jeden nemůže vědět všechno, i kdyby v mladické potrhlosti chtěl. Věnoval jsem se tehdy knize "Intentions in Architecture" Christiana Norberga-Schulze, norského teoretika architektury, a byl jsem jí tehdy zklamán a téměř zarmoucen, neb jsem tam mnoho z fenomenologické metody neshledal, a nakonec jsem ani nemohl, neb v této fázi jeho "vývoje" zaměření k tomto způsobu myšlení ještě nezapočalo. Jeho další knihy ("Concept of Dwelling", "Existence, Space and Architecture") jsem ovšem, to rovněž "tehdá", nedohledal ani v originálním znění, ani k zápůjčce - musel jsem se tedy ("tehdá") spokojit se sekundárními informacemi. Ovšem další knihu ("Genius loci") jsem k dipozici měl, ovšem zase mě čekalo zklamání téhož typu, jako s knihou předešlou - absence toho, co jsem ("tehdá" :) hledal, tedy "aplikaci" fenomenologické metody - její absence byla, bohužel, téměř dokonalá. Jak by ne, konzultoval jsem tyto své pocity s kolegy spolustudenty příbuzného zaměření i s ctěnými učiteli (to nikoli ledajakými, u nás má fenomenologie úctyhodnou tradici) a reakcí byl pravidelně bohužel takové to "mávnutí rukou" a odkaz na někoho jiného ... že dotyčný se zrovna tomuhle nevěnuje. Po sérii takového doptávání-dokonzultovávání jsem se nakonec musel spokojit se svými "rozumy" a konstatovat si, že mezi-oborový hovor asi nebude v této oblasti nejživější, a tudíž pro zájemce mého typu asi nikoliv příliš žádoucím, že bude asi lépe zapřít onu bájeslovnou "energii" jiným směrem.
Každopádně jsem si "tehdá" pořídil k četbě krapet architektonické literatury, což se mi později citelně hodilo, když jsem se setkal j.K ... tehdy jsem pro sebe ovšem "hard-core" fenomenologii opustil, nejen tedy jen pokusy o prozkoumání "aplikací" stejnojmenné metody. Vskutku, upozornění zkušenějších kolegů se ukázaly pravdivými - je a bylo třeba věnovat pozornost rozdílu mezi filosofickým-postfilosofickým fenomenologickým "systémem" (a současně jednotlivým pokusům o "systematizaci") a fenomenologickou metodou. Byl jsem vyplivnut jinými směry, i když fenomenologický habitus (aktuální "souhrn", retenční-minulostní "usazenina" - ve Wikipedii to nehledejte, prosím, tam to není, a už vůbec ne správně :) samozřejmě zůstal, to jistě kromě toho jsem byl znovu samozřejmě a pochopitelně "zaměstnán", a tedy obsazen mnohým jiným ... jako každý jiný.
V tomtéž čase mi ovšem bylo dáno k nahlédnutí, jak tomu je "z druhé strany" ... do tehdejší doby jsem totiž žil v pocitu, že "architekt" je téměř archetypem dobové intelektuality - jeden rád trpí iluzemi a sny, vždy si je "nakonec" rád ponechá, neb v iluzích se lépe žije, což pro sebe jistě přiznávám s lehkým studem. Když ale jeden vidí, kterak je tomu "zevnitř" ... jak je na tom "věc sama" tam či onde, tak už není možným uhnout. Nikoliv, že by tomu bylo mezi filosofy a všelikými "duchovědci" jakkoli lepším ... rozhodně není, ale ona "věc" se vynachází jinak. Zažil jsem, jak si filosofové zcela ve sporu tím, co jsou a kým jsou, plivou na schodišti pod nohy (kde jsou ony "ideje" se bohužel nakonec plive, tedy "dnes"), ale filosofové měli vždy výhodu v tom, že u nich téměř nikdy nejde o peníze, ale právě a jen o ty zoufalé "ideje", pokud vůdčí úlohu v plivání nepřevezmou jakés "emoce". No vím, trapas, u filosofa by jeden cosi takové nečekal ... ale rozpoložení "společnosti" od té doby zase prodělalo svůj "vývoj", takže člověk může čekat opět bájeslovné "cokoliv" - rutinéři jsou dnes v drtivé převaze, kam oko dohlédne. Ale v případě architektů o peníze jde zpravidla, což příslušné nesrovnalosti akceleruje, a to k mému údivu od samotného počátku - v prostém studentském výhledu, takže od onoho počátku zde, jak to vypadá, jedinec, kterému "jde o věc", tedy o architekturu samu, jak se lidově říká: "nemá šanci". Tak jsem se po letech musel navrátit k opuštěnému namáhání - co se dalo a dá dělat - když jsem viděl, jak se s tím j.K morduje a neví si s tím rady, neb ve škole nedostala k dotyčnému okruhu trablení jakékoliv prostředky, tak nebylo možným jinak.
Jsem stále toho mínění, že fenomenologická metoda (jistě čehosi jako "myšlení", byť je to nepřesným označením) je pro architekturu téměř ideální, neb jak jsem už kdesi zmínil jde primárně (jistě je třeba držet na mysli další souvislé a kolem rotující kroky) o postaru řečeno "duchovědu", nověji tedy vědu "humanitní", a tedy je potřebným "vnějších" metodických vstupů. Píši takto po dohodě a ve shodě s j.K, to kdyby se zatoulal nějaký kolega-architekt (což drobnou možnost má), protože klient jako "konzument" výstupů-produktů architektury nic takto nemusí znát a vědět, natož tomu rozumět - stavebník a uživatel nemusí nad architekturou přemýšlet ani jí rozumět - bohatě mu postačuje být, a tedy bydlet ... proto si také staví dům.
Nerozumění - to je bolest a trápení pro kolegu modernistu, ten cosi takového potřebuje a vyžaduje. Následkem je pak (bohužel téměř "nutně") "věčné stěžování a nářek", že mu lidé nerozumějí - zrovna před chvilkou totéž říkal jakýs "moderní" umělec v televizi. Co se dá dělat, osud - bolest a nářek umírajících (nebo snad již mrtvých? - toť otázka) paradigmat. Bohužel musí naříkat, je to paralelním oněm filosofům a jejich "idejím" ... bohužel ona paradigmata sdílejí. Logika času je neúprosná - co bylo včera, dneska již není ... "logika" časového vyplývání. Co dá dělat, na "negativní" ubíhání času jsme krátcí ... a "vždy" budeme.
Mějme se, další snad přijde :)
j.N
