... a v zásadě by asi mělo platit, že jde o "materii" (říká se odtažitě :), která jen tak a "vlastně vůbec" uchopitelnou není, jako je nakonec vlastně všechno, s čím jsme se schopni autenticky setkat. No, ale zde není místo se motat v ne-metafyzické noetice, tedy v možnosti zachycení nebo nezachycení konkrétního ba singulárního, což je jistě "charakterem" našeho předmětu - snad se později cestička najde zřetelněji, ba nás snad neomylně, i když klikatě, kamsi dovede.
Bydlení je specificky lidský způsob bytí, bytí s věcmi. Architektura je "o" bydlení, má se k němu jako věda, umění a dovednost ke svému předmětu. Takto abstraktní, takto ve své jednoduchosti ostrá, určení, nám jsou ovšem bez další analýzy (pokud možno dříve popisové než interpretující) vcelku k ničemu. Jsou položena pouze předmětně a nejsou vyložena.
Bude asi s podivem (a několiké jsem již k citelnému, však přehlíživému, překvapení dovedl), že aktuálně (v aktu, ve skutečnosti) vlastně-ještě žádná architektura není. Ovšem není tomu tak řekněme předmětně, nýbrž jak by řekl lehký zpozdilec "subjektivně", žádná architektura ještě jako věda, umění (poiesis v starořeckém slova smyslu) a dovednost neexistuje, neb "žije" ve fiktivních (a snad "hledajících") představách o "sobě samotné" tak, že její "jméno" stále leží pod rukama a v ústech těch, kdo by "chtěli" tento obor provozovat, stále vcelku prázdně a vágně frivolně - zmateně připodobněna k činění a věcem zcela jiným, než kterými jest, či snad spíše by takto "subjektivně" ... "měla být".
Je to analogickým třebas tomu, že staří Egypťané téměř tisíce let svými holemi, kolíky, provazy a uzly na nich "zemi-měřili" (geo-metrie :), ale až starý Řek Eukleidés "z" téhož udělal vědu. Tedy svými axiomy a teorémy položil a předložil inteligibilní pojem-předmět "prostoru" (jenž stále tu a tam nazýváme po něm: "eukleidovský"), "ve" kterém pak mohl (a můžeme) docela "svobodně" bádat, konstruovat a objevovat docela nezávisle na nějaké předmětnosti empirické. V tom a prvně v tom je přednost vědy, i když pak musí následovat "proti-fáze" aplikace, to aby z takto vědecky dosažených objevů bylo cosi "prakticky" užitečného. No, dle mého je architektura (tedy studium a praxe oboru) stále ve stadiu před-vědeckém, to jako geometrie ve starém Egyptě, a zdá se, že to nikomu nevadí, však i starým Egypťanům to asi nevadilo - vždyť nejvyšším "Klientem" byl živý bůh faraon, a tedy vedení jeho vůlí a přáními bylo více než dostatečným, na co nějaká věda, že ano? :)
Ale zpět vážněji: ...
... proč tomu i s architekturou takto bylo a stále je? Odpověď je zase zdánlivě jednoduchá až banální: lidské bydlení donedávna "leželo" jako samozřejmost. A bylo tomu tak správně - lidské bydlení původně a smysluplně totiž nemá být a nemusí být explicitním a dosažitelně (mezně) přesným předmětem. Lidské bydlení má "plynout samo", neb patří k nejzazším určením člověka nejen v jeho "rodu", nýbrž až na dno jeho singulární "neopakovatelnosti". Lidské bydlení původně nemá být a není problémem (... tedy před-vrženým před-mětem podkládajím dotaz), který má být jakkoliv řešen, a také "jako takové" dosud řešeno nebylo a nemuselo. Jde o situaci analogickou s tím, čemu říkáme "příroda" ... tedy vše to "před"-lidské a "vně"-lidské, jež nás "předcházelo" a v "temnotě" ... "obklopovalo" a "zahrnovalo". Architektura byla 99% dosavadního lidského času jen čirou výjimkou, drobounkým ostrůvkem v oceánu "přírody", v němž bydlení (... smyslově-předmětně jako architektura-"stavby") bylo často relativně těžce získávanou samozřejmostí. "Dnes" (poslední století našeho počítání času) se situace "obrací" ... "příroda" je analogovým postupem pohlcována právě a jen tak, že se již v dohledné době stane ona ostrůvkem či ostrůvky = to je fakt, se kterým nic neuděláme, i kdybychom se uprotestovali a unaříkali. To není nějaké fátum, to je akcidentální (přičiny, tedy důvody jsou snad k nalezení) pohyb skutečnosti tak, jak my sami jsme (reálně i bytostně). Ano, jak by ne ... architektura již vlastně není podmnožinou ekologie (v předmětnosti), ale je tomu již naopak (tedy ekologie je podmnožinou architektury), i když se to tak ještě nemusí zřetelně zdát. Ale zdání může klamat, jak víme.
Drobnou pointou pak takto je, že architektura jako věda (reflektovaná věda) přichází na řadu až v situaci své nutnosti ... teprve "nyní" přichází nutně ke své nutnosti, neb se "subjektivně"(!) stává nezbytnou. Je to snadno pochopitelné: teprve s nutným "subjektivním" zájmem prázdně intendovaný předmět (tedy jistě "objekt" jako problém) může dojít zřetelné formulace, protože hovořící kolektiv (zde adekvátní-kompetentní kolegium) tímtéž nutným zájmem nucen reflexivně kontrolovat a korigovat svou řekněme "tvůrčí fantazii", a tedy přistoupit na "strohou fakticitu" tak, aby dosáhl potřebných shod (elementárně výchozích), aby tentýž předmět mohl být formulován (elementárně opětovně výchozím způsobem) ve svém pojmu. Tato situace nastává právě v "bodě" onoho "analogového převratu" mezi architekturou (nejobecněji mezi civilizací a kulturou - architektura je nutně jakýms "obalem" tohoto korelativně dvojího) a "přírodou", jež právě akutně probíhá.
Právě se rozhoduje vlastně paradoxní "trial": zda se "příroda" stane reflektovanou snahou reprodukovanou "vrstvou" naší reality, tedy i a prvně kulturní reality, která zvládne korigovat tendence reality civilizační, anebo tento fenomén budeme dále otevřeně a v nutném trendu likvidovat v realitu "čirou", tedy technickou, tedy "čistě" civilizačně funční a fungující. Jak vypadá takové fungování známe velmi dobře z bezprostřední zkušenosti a daly by se masochisticky vylovit a plesknout o zem s obvzláště nechutnými výkazy a příklady - ale to by bylo krapet vulgárně nevkusným a nevkusně vulgárním, takže se toho raději zdržím.
Dotyčná formulace je ovšem věcí dalšího možného (či nemožného :) hovoru, můžeme zkoušet všeliké předvrhy, ale konkretizace "materie" je jistě záležitostí spletitou a vleklejší. Sovy vylétají za soumraku ... jak je u nás v Evropě zvykem. Jde o dramatickou tradici, neb jeden nikdy neví a nemůže vědět, zda již není pozdě. :)
*
Bydlení je titul pro mezně (vždy-již, lhostejno jak o něm mluvíme) konkrétní (singulární) souhrn (tak, jak ho dokážeme přivést k řeči) existenciálních rozhraní, "uvnitř" kterých se "odehrává" lidský život. Jde tedy jistě o temporální děj určité struktury, který je striktně (nezbytně a vždy-přítomně) zprostředkován tím, pro co užíváme původně heideggerovský termínek "spolu-bytí", tedy "mit-sein". Ovšem se samotným tímto existenciálním charakterem (spolu-bytí) to není nějako jednoduché - je to sice významné ("základové" :) určení, avšak takto je stále příliš abstraktním, tedy v důsledku zase krapet k ničemu. Je to analogickým tomu, když staří metafyzičtí (jakkoliv) filosofové mluvili o jakéms "bytí vůbec" mimo jakékoliv rozlišení (tedy jakkoliv nitrosvětské) = toto "bytí" je pro nás irelevantní, bezobsažné a "prázdné", ba do důsledku dočista nevyplnitelné - jde nakonec o prostý manipulativně-"lidový" blábol. Stejně tak nedohledáme i jakéhokoliv "bytí s", tedy "spolu-bytí", "vůbec", i když zde ono určení "s" je již přítomno, a tedy jakous "vztaženost" již napovídá, takže se již nepohybujeme ve zhůvěřilé metafyzické abstrakci (zajisté zcela nevykazatelné, a tedy striktně, dozajista právě a jen řečově a hovorově, nepřijatelné :) "zcela". Nezbývá, než začít s "první" (či "poslední", jak se tradičněji občas říká) diferencí, jež je nitrosvětsky dostupnou, vykazatelnou a relevantní, která "leží" mezi bytostným a věcným, tedy bytostným a reálným - tedy s "první" a "poslední" ontologickou diferencí, která dává jakýkoliv smysl s tím, že jakékoliv další-jiné diference je ve své abstrakci schopna "zahrnout" a dodat jim předběžný výklad ... předchůdné, avšak již reflektované rozumění - setkáváme se jen (zatím :) s jedním druhem bytostí, které vytváří věci: ... s námi samotnými. Tím jsme se stejně předchůdně (prozatimně) zbavili metafyzických "kliček", a vracet se k nim (zatím) "v subjektu" nemusíme.
*
Jak by ne ... nejenom pošahaní, však bývale situačně užitečně nutní, filosofové (tedy ti, kteří si toto označení vůbec zaslouží ... to je bajočko tak 1%) se musí zabývat těmito prapodivnými abstrakty (mají to v popisu své únavné sisyfovské práce), ale "bída myšlení" bohudík došla i na z většiny zjevně nešťastné architekty, a tak jim nic jiného nezbývá. Diference bytostné/reálné je totiž v kořeni klíčovou pro po výtce bazální rozlišení "spolu-bytí" právě v ohledu toho, s čím se setkáváme, a tedy v ohledu toho, čím je toto "spolu-bytí" ("bytí s") "v jednom směru" intence předmětně určeno. Ovšem ani to k určení architektury nestačí, i to je stále příliš abstraktní a stále se zde jednou nohou motáme v "poli" bývalé filosofie (pamatujme, prosím, že žádná jakkoli platná filosofie již v zásadě a obecnu neexistuje - ztratila svůj účel, a tedy i jakýkoli nárok na platnost). Abychom byli schopni nějako předběžně zakotvit architekturu v její předmětnosti, pak musíme být konkrétnějšími.
Architektura se sice primárně dotýká/zabývá autentickou lidskou existencialitou a bytostnou socialitou (pokud ne, pak dle mého mínění nejde a nemůže jít o architekturu), avšak takto se zaobírá nepřímo, i když s masivní účinností na totéž, a to nejenom ve "vnějším" doteku (v kontextu) s tím, čemu říkáme "příroda", tedy ve vnějších vně-lidských a ne-lidských "vztazích" (nejde o "vztahy" - "vztah" je nesmyslným pseudo-pojem, který bohužel navykle užíváme), tedy na rozhraní mezi lidským a touto "přírodou", a tedy i mezi lidskou realitou a tímtéž ... nýbrž i "zprostředkovaně" cestou určování těch věcí (momentů reality), které generálně definují situaci, "tvar" a dynamiku samotných lidských autentických bytostných-existenciálních možností, a to v zásadě tak, že naprosto není nutným, aby toto "uživatel" chápal, rozuměl tomu a jakkoliv totéž "věděl". Na přímo se tedy ukazuje, že architekt se bezprostředně zabývá nikoliv samotným bydlením - nevytváří ho a ani vytvářet nemůže, a to v jakémkoliv smyslu a významu - pouze mu může vycházet vstříc (aniž by se pokoušel jakkoliv preformovat a formovat), anebo ho ve své chaotické (zpravidla dočista "nevědomé") libovůli předem(!) znemožňovat, ničit v pouhé možnosti. A i právě proto architektura lidské bydlení a jeho zasazení jak do bytostného tak reálného kontextu míjela a v zásadě ploše ignorovala, a stále tak bohužel činí, tedy míjí sebe sama.
Architektura je tedy takovou vědou a dovedností, která vytváří možnosti(!) pro lidské bydlení reálnou projekcí těch věcí-momentů-faktorů, které přímo empiricky-předmětně naše bydlení spolu-určují, to i když jím (bydlením) samy samozřejmě nejsou. Samo bydlení tak vystupuje jako struktury klíčových rozhraní (a tedy i chybně řečeno i "vztahů"), ve smyslu kterých a vstřícně kterým mají být příslušné reálné-momenty před-připraveny tak, aby se "v" nich "plnohodnotné" lidské bydlení mohlo(!) v bytostném a existenciálním významu "odehrávat". Samozřejmě, architekt není nějaký bůh, nemůže zaručit, že klient chce, je schopen a bude žít autenticky lidský život - tedy nemůže takový život vytvořit svou stavbou, však dle mého mínění je rozhodně povinen tomuto vycházet vstříc a striktně se vyhnout tomu, aby témuž a priori zamezoval (jak je "dnes" bohužel téměř pravidlem). Povinen proto, že právě toto a především toto je obsahem a účelem jeho práce, to jak v průběhu tak ve výsledku - jde o "povinnost z pojmu".
Ony struktury rozhraní a "vztahů", o kterých je náznak výše (a necháme je explicite na jindy), není nic nijak libovolného - jde o lidské ontologické-existenciální konstanty(!) od časů, kdy je člověk člověkem. Nejde tedy o nic, v čem lze cokoliv jakkoliv "vynalézat" a "objevovat", jde o předmětnost, kde nemá a nemůže dělat jakýkoliv "novismus" jakéhokoliv sebenesmyslnějšího charakteru. V ohledu lidského bydlení tedy není architektura a architekt jakýkoliv "tvůrce" a zároveň jakákoliv(!) intence tohoto charakteru je nesmyslně, ba dočista absurdně, destruktivní. Prostor pro tvorbu architekta je právě a jen to, jak dokáže v mezně konkrétní a singulární situaci opětovně mezně singulárního místa a klienta (a jistě i specifických nároků specifického druhu bydlení) empiricky "vyjádřit" ty struktury a "vztahy", o které běží. Jde tedy právě a jen o empirické "vyjádření" stále a téže konstanty v neustále "plynoucí" situaci, pokud bude člověk člověkem - jde o existenciál, specifické ne-esenciální určení lidského bytí až ke dnu jeho singularity. Architektura je tak metodicky primárně premanentním prozkoumáváním lidské zkušenosti s lidským (tedy i "vlastním") bydlením v mezní a situačně odpovídající konkrétnosti, tedy určitosti.
Toto ostré omezení a složitost nároků pak definuje způsob možného hodnocení architektova díla, které se zdaleka nemůže odehrát bezprostředně po navržení a postavení té či oné stavby. Proč? No jednoduše protože to, zda se stavba povedla (tedy, že tak či onak dosáhla svých účelů), může posoudit právě a jen klient-bydlící po mnoha letech aktuálního bydlení v jeho temporálním toku (a zážitkové retenci), ba možná celý časový řetěz bydlících. Opětovně proč? Jistě proto, že jen a jedině bydlící samotný může tento temporální rozměr obydlující zážitkovosti ověřit (to "v první osobě" a "na vlastní kůži"), že jedině on může být schopen zažít-ověřit, jak dům plní své účely, že se stal obydleným v "rozměrech" lidských životů ... že se stal domovem a obydlím, že nabyl svého plného smyslu, a tedy že byl obytostněn a v tomto obytostnění nabyl své jiné-nové-odlišné svébytnosti. Opětovně proč? ... protože, co je takto zažíváno-ověřováno a následkem hodnoceno, je právě a mezně jen jeho bydlení, tedy jeho bytí s věcí, a nijak jinak tomu být nemůže - zažití-ověření je bydlení-život samotný.
*
No, tak snad zase jindy, zbudou-li síly a chuť si krapet "zafilosofovat" ... či spíše "za-post-filosofovat". :)
