Bydlení bylo, "prostě", samozřejmost ... a tak nebylo reflektováno, "uvědomováno".
A protože nebylo uvědomováno, tak nebylo explicitně zkoumáno, neb nebylo dotazováno. Lidé sice mají "schopnost" a "mohutnost" toho, co jsem kdesi dřívěji označil jako "skepsi ze svobody", což nám kdysi předvedl René Descartes nikoliv jen bez kloudného zdůvodnění, ale až do naprosto čiré absurdity, ba holé a čiré nemožnosti, čímž založil novou variantu fantazijní metafyziky, které dodnes někteří-mnozí věří ... moc se omlouvám, jí se nic jiného než natvrdo věřit nedá. Já cosi takového nesvedu. Nemám prostě ... "dar víry".
Aby se z nějakého samozřejmého fenoménu stal problém, kterého se lze na něco dotazovat, tak musí být podroben skepsi ... a ona skepse "ze svobody" nestačí, tu užívají a brali za bernou minci jen tihle "inteligenti". "Normálním" lidem bylo cosi takového vždycky fuk, neboli putna. :) Ale i na to dnes nakonec "kašlou", snad kromě toho, když někoho nepotřebují ignorovat či zmanipulovat, tedy lidově řečeno "zblbnout". :) To už docela bez "bez víry".
Se vzpomínkou na Christiana Norberga-Schulze, ergo opět na Martina Heideggera, si znovu vzpomene, že architektura vytváří ony "existenciální opory", "vždy" je vytvářela a dle mého by s tím neměla přestávat. Dnes již bydlení trablem čili potíží je ... je tedy nezbytným trabl proměnit v problém a problém v otázku - lépe "ze svobody", protože tahle "teorie" šetří čas, jinak může být fakt pozdě. Nemohu tvrdit, že již pozdě je, i když na všelijaké dotazy už pozdě je, ale snad je lépe, chytit se dotazů, na které ještě-snad trocha času je. Martin Heidegger se domníval, že je už všechno v háji ... že zapomenutí zapomenutí, že jsme zapomněli a zapomněli, že jsme zapomněli, klepe na dveře, už chce vejít. Nechci propadat pesimismu, i když k němu vidím mnoho důvodů - blbě se v něm pobývá.
Tak ... porozumět bydlení předmětně je dle mého pro architekturu klíčovým - tak do háje: "co" to to bydlení vlastně je? No, snad jsme již krapet připraveni, abychom to skousli - prvně je třeba "vzít na vědomí", že bydlení není žádné "co", není to žádná věc, kterou je možné charakterizovat odpovědí na "co" dotaz. Bydlení je derivátem (řekněme, jinak bych napsal, že jde o konkretizaci) situačního "úhrnu" existenciálních určení pobytu (člověka) ... proto se to Christian Norberg-Schulzovi dle mého tak nedařilo, nestačí jen náznakově zopakovat M. Heideggera a pak dodat jakoby-fenomenologické povídání ... je mi líto, to nemůže a nemohlo klapnout. Nikoliv proto, že by dotyčný byl nevzdělaný či hloupý, ale dané je zadáním pro filosofa-postfilosofa, třebas i tak mizerného jako je má maličkost. Jo, Martin Heidegger byl gigant ... no jo, to jo.
Bydlení tedy není věc ani "hromada věcí" (jeden můj učitel toto, v souvislosti s titulem "svět", říkal poprvé jako varování ... třikrát a dost, třetí zmínka-náznak v podobném smyslu, a student "plachtil", jsem mu za jeho "drsnost" vděčen, totiž, že byl takto schopen vyznačit generální chyby), i když architektura má s věcmi a "hromadami věcí" cosi společného, jak by ne. Tyto "věci", jsou trochu "více" než nějaké "čisté" věci - takovou třebas (oborovou hantýrkou :) "dlažební kostka", ta se jen "vyskytuje".
Přiblížím doufám na jiném, snad se mi to povede. Snad znáte takové věci, na které je "cosi" vázáno, kupříkladu na starou babiččinu kredenc, kterou nejste schopni rozmlátit a vyhodit říkáme, že je to nám-vám "líto". Do háje, proč? - je to přeci stará, červotočem prolezlá kredenc, a ani se vlastně "nikam nehodí". Můžeme to zkusit "vysvětlit", nějakým "reálným" způsobem, to když nějaký "chytrák" nedá pokoj. Je tomu proto, že babička je už dávno po smrti, když jsme byly malí, tak s vámi jezdila na výlety, četla vám pohádky a vařila vám báječnou koprovku a vy jste se do té kredence schovávali. Říkáme takovým věcem "památka", ale toto slovo takovou "věc" nevystihuje ... babička prostě pro vás byla "kus" života velmi důležitou ("jak" to může být velmi směsným), takže takto "přes" babičku se kredenc stala "součástí" struktury vaší identity stejně jako babička sama. Proto ji nemůžete rozbít a vyhodit, proto je vám jí "líto" ... prostě proto, že byste tím "vyhodili" zlomek své identity. Zde neběží o nijakou "sentimentalitu" jak říkají třebas do vlastní smrti nedospělí "tvrďáci", ale jde o fenomén a jeho jev, který je velmi hluboko existenciálně založen, a to hned v několika "vláknech sítě" a její "statiky". Oh ano, "nedospělí tvrďáci" ... protože děti a mladí žijí, v převaze protencí a budoucnostních "před-stav", "trčí z" přítomnosti "do" budoucnosti, neb u nich protence jednoduše převažuje. Avšak čím je člověk zralejším, dospělejším, tím u něj opačně začne převažovat protence a vzpomínky z nich vyvstávající, až letitější člověk blízko smrti pobývá téměř zcela v minulém - časování času se ve změnách života mění, tedy je jen z řeči člověka ledacos poznat. Podobné souvislosti platí pro "hrob" (tedy i pro pohřební architekturu, jak by ne :) - hrob je "jiné tělo" (fyzická přítomnost), jiné "zde" zemřelého, neb pokud jsem v ním byl identickým, pak zde stále je i po smrti - "v" mé identitě - pouze "není vidět" a nelze se s ním setkat. Odtud se kdesi na počátku vzala kulturně "fixovaná" víra ve všeliké analogie naší (kulturně naší) "duše", a tedy víme, že s počátkem pohřebního rituálu běželo o člověka, to "našeho typu" ... a se zánikem tohoto rituálu (dvacáté století a dále) je zjevnějším onen člověk "našeho typu" zaniká, že naše existencialita se v jejích základních kamenech rozpadá.
Některé věci (a "hromady věcí") na sebe "nabalují" naši existencialitu, a tak se stávají její "součástí" imanentní součástí našeho života samotného a doslova ožívají, vstávají z mrtvých, což jsme jim udělali my-lidé tím, že jsme je "vytvořili". Ano, do důsledku jsme živi jen díky tomu, že zabíjíme jiné bytosti a nutíme jejich bytostné síly nám sloužit - jsme takto těmi nejhoršími šelmami, které si lze představit, či spíše parazity - ale i toto je naše "sudba". Jde o existenciální vinu, kterou musíme trpět - věci, které zpět-obytostňujeme. Věci kultury (asi nejstarší a kořenné) nás z této viny dílečkem vykupují, čímž nás samotné pro nás samotné činí snesitelnějším, tedy i náš vlastní život.
Architektura jest takovou "hromadou věcí" - nejde o nějaký "zdroj vzrušení" nedejbože z vlastního tvůrčího výlevu ... jde o naši "rámcovou záchrannou síť", se svými "uzly". Tyto "uzly" máme mnohé a různě "silné" a "pevné" - kupříkladu "dnes" rodinný dům, který lze považovat za "kvintesenci", "královskou disciplínu" architektury, i když obecné mínění je dnes často velmi odlišným. Dnes se neintensivněji a nejpestřeji "reaguje" na všeliké "knihovny" či "musea", i přesto, že něčím takovým nejsou - připomíná mi to opět architekta Léona Kriera - "chtějí" být "muzeem" či "knihovnou", ale ukazují se jinak, třebas jako skladiště. Někdo by to možná vyznačil "vznešeněji" a řekl by, že jsou "ontologicky neidentickými" ... já to řekl jednodušeji: klamou, a tedy lžou. Dalšího někoho to může uvést do "nepozitivní nálady"... to snad právě proto, že je znatelně srozumitelnějším.
Rodinný dům je onen "pevný bod" rodiny, má to ve jméně, jak by ne. Je "vyjádřením", či spíše a lépe "místem" toho, čemu říkáme "domov". Zde je k zahlédnutí elementární rozdíl mezi "místem" a "prostorem", místo prostě není "bodem" či jejich nějako vymezenou množinou v jakýchs "souřadnicích" - toto je jistě relevantním pro technického stavaře, ale pro architekta nikoliv (i když možná může, ale až x-tém místě, jak se říká. :) Místo je mezně konkrétním, "kvalitativním" a dle mého to určitě není tím, že by mělo nějakého "genia", jak jsme si mohli "básnit" někdy dříve.
Domovů máme v "toku" své exitenciality tři, bez kterých se jen velmi těžko obejdeme. Řekněme "rodičovský", kde dostáváme ty identity, bez kterých bychom nemohli dospět. "Vlastni" domov, ve kterém nalezneme a tvoříme opravdu "svou" identitu, ze které můžeme (pokud "máme", tedy pokud jsme dospěli) "rozdávat" dětem svým. Ovšem i zde se již dávno vyskytují "poruchy", tedy ne jenom v pohřebním rituálu, jak zmiňuji výše - i pohřeb je rodinný rituál a "rodný" dům jest tím místem, ze kterého mě děti vynášejí k mé "poslední podobě" mého bytí. I tím je rodinný dům, a to jak pro mě tak dotýkající se ostatní - a hrob je tak jistě "posledním" domovem, v němž mě budou lidé navštěvovat. Nojo, bydlím teď kousek od takového posledního domova téměř všech mých předků, prožil jsem na tom hřbitůvku kus svého nejčerstvějšího mládí, neb babička mě tam velmi často vodila, a ještě jsme tam nebyli (tedy pokud j.K se mnou půjde na procházku). Proč? ... ale jistě, že vím. Ne proto, že by to bylo moc daleko, že by pořád pršelo ... prostě proto, že mám strach, neb má rodina z obou stran byla rozpadlá už v okamžiku, v němž jsem se narodil, ba jsem byl spolupříčinou (jednou z více), téhož rozpadu. Existencialitu na nezrekonstuovatelnou padrť jsem "měl v plenkách", dalo by se zase zabásnit. Co jeden nadělá, no zase nic, co by mohl. :(
Co chci touto "historkou ze života" řici? No jen a právě to, že má extistencialita není a nemůže být jen "má", ale že je toutéž existencialitou i jiného. Proč? Přeci proto, že totéž platí i pro každou "jednotlivou" identitu, jež rovněž vždy jiného a jenž "mou" existencialitu "dynamicky" konstituuje, až do mého konce ustavuje. Tím samozřejmě mají smůlu všichni přívrženci všemožných "individualismů", neb aktuálním "jedincem" druhu jsem jen v identitě s jiným (et vice versa), ale pro architekturu platí a je významným, že cokoliv jakákoliv událost-změna je existencialitou, jež se odehraje tomu či onomu má dopad na někoho jiného nejen "v prostoru" ale i "v čase", jak přímo i zprostředkovaně (třebas krajinou a stavbami sídly a domy) s docela nepředvídatelnými důsledky. Architektura samozřejmě nemůže být jakkoli "klíčovou" příčinou v kauzálních řetězcích, ale dle mého musí stavět taková architektonická díla, jež jsou opět slovy Christiana Norberga-Schulze (etc.) "existenciální oporou".
Nyní to již napsat mohu: věci jsou "kondenzačními jádry", ve kterých se naše existencialita "sráží", "ulpívá" na ně a "fixuje" se "v" nich. Právě toto je její hlavní a první úlohou, jejím posláním, řečeno vznešeněji, jako kulturní dovedností a vědomostí - a zde je místo jejích řešení, neb věci se mění a nutně tak přinášejí i trable a problémy, a tyto problémy by měla určit, formulovat a řešit. Architektura, jež se o takové záležitosti (causa) nestará, není a nemůže být architekturou ... spíše se blíží (či splývá-s) inženýrským stavitelstvím libovolné oblasti.
j.N
