Je-li člověk jakožto pobyt ("da-sein" ... "zde-bytí") "bytím na světě" ("in-der-welt-sein") a "spolu-bytím" ("mit-sein"), pak mi tak vychází, že titul "spolu-bytí" cosi s identitou společného má, pokud vezmeme na vědomí výklad identity, jak jsme jí vyznačili minule, tedy onu "rozšířenou" identitu v podobě otevřeného spektra hodnot. Ovšem má-li být sama identita fenoménem, a nikoliv bohaprázdnou spekulací, tak se nám musí nějakým způsobem ukazovat, kterýmžto způsobem do našeho pobývání vstupuje, je zde "přítomnou" a "dostupnou" - fenomenologická metoda je empirickou, avšak poněkud odlišně od empirických metod (bohužel zase metafyzických) v převaze anglosaského kulturního původu, jež se zabydlela v osvícenské-moderní vědě, a opačně - ona "anglosaská" věda se zabydlela "v" ní. Fenomenologická metoda nemůže strpět nějaké prázdně spekulativní předpoklady, jejím nárokem je výkaz, výkaz v úkazu ... jak převedl toto slůvko do češtiny Jan Patočka, myslím že skvěle - v jednoduchosti, je "síla", co se dá dělat. Výkaz není důkaz, nejen jakkoli deduktivní, ale ani induktivní - "předpoklady" musí být vykázány, tedy musí být možným se s tím či oním fenoménem setkat - neplatí zde nějaké "Předpokládejme, že ..." bez výkazu, který ono "... , že ..." ukáže. S tím samozřejmě třeba počitat i zde.
Identitu můžeme zažít, tedy setkat se s ní, právě a jen ve vlastních výkonech-aktech identifikace, jež ve (svém) svazku intencionality, konstituuje příslušnou předmětnost (... a naopak - intencionalita je "obousměrná"). Všichni známe tyto zážitky a prožitky, v nichž prožijeme vlastní identitu s jiným ... s krajinou v pohledu z horské rozhledny, s dívkou (chlapcem - abych byl korektním :), do které jsme zamilováni, s ženou (mužem), kterou milujeme, domem či uměleckým dílem, které nás uhranuly, aniž bychom to ještě "věděli" - ano nemusíme to zdaleka vůbec-ještě vědět, protože reflexe může přijít s časovým odstupem ba nemusí přijít "nikdy", to zpravidla "v" tom, čemu říkáme "emoce", ba ... "emoce reflektovaná". Ano, to je dle mého "tajemstvím" emocí, či citů ... jde až o reflexivní či spíše a zároveň sebereflexivní reakci na cosi, co se již s akcidentálním časovým odstupem stalo. Rozlišme si tedy "zážitek", který je primárním "impaktem" setkání se s fenoménem, a "prožitek", kterým snad srozumíme onu "pozdější" emocionální či výslovnou sebereflexi. Toho fenoménu (reflexivního odstupu) často zneužívali filosofové existencionalistického proudu "myšlení" /krapet zřídkavěji, i když s důrazem, bohužel i Martin Heidegger (který rozhodně není nějakým "existencialistou") samotný (reflektovaně, nereflektovaně - kdo ví)/ v tom a tak, že onen prvotní "impakt" byl zamlčen, a "zpětný" prožitek byl vyložen/pochopen jako prvotní zážitek, což přímo vede k produkci notoricky oblíbené "moudrosti", že "člověk si váži a ocení to či ono, až když to ztratí". To je zjevně uváděním v omyl, protože třebas smrt milovaného člověka vyvolá pocit ztráty a "vyprázdnění" zpravidla bezprostředně. Ona ztráta nás jakoby "přepadne" z ničeho nic, i když a právě proto, že "ono" ztracené pro nás "před" onou ztrátou bylo tak samozřejmým, že "se nezadrhlo" v podobě vyslovené reflexe a sebereflexe tak, abychom o tom takto explicite "věděli". Dochází tak ke zdání, jež předstíravě popírá "běžnou" kauzalitu, jak jsme na ni zvyklí (= následek temporálně předchází příčině), i když s kauzalitou je to v těchto "oblastech" stejně všelijaké. Podobné je tomu se zážitky z dětství, třeba tak, kdy nějaký zážitek z dětství relativně daleko později iniciuje reflektovaný "talent" v dospělosti - možná všichni známe historku, kterak matka slavného architekta Frank Lloyd Wrighta věšela obrázky staveb kolem jeho dětské postýlky. :) Osobně se domnívám, že cosi takového může "fungovat" - zážitek zůstává v naší habitualitě, ale může být tak zasunut, že je téměř-zcela "zapomenut" ... ale dříve či později "vyvstane" v prožitku jakoby "bez příčiny", talent náhle spadl z nebe.
V tom se nám ukazuje, že identifikace s relativní jistotou fenomén (v zážitku) "má", je fenoménem, i když jeho "uvědomění" může přijít (v prožitku) až-když předmět identifikace ztratíme, což nijak neznamená, že identifikace neměla účinek, i když tak či onak pozdější. Zážitek identifikace, tedy identifikace sama, se ukazuje jako fascinace - zde vskutku náhlé a nečekané upoutání a spoutání, a to tak, že se akt fascinace účastní konstituce předmětu (jak je ve fenomenologii zvykem :), kterým jsme fascinováni. A "hloubka" všech takových identifikaci nás vlastně "vymezuje", "v" čem a s čím ukazuje, "čím" a "jak" jsme. Jsme "přírodou", jsme "druhovým" horizontem a jsme "tím druhým" - jsme identickými ("do určité kvality a míry") tak, že nás tyto identifikace vymezují (a zárověň ukazují) "ve světě". Tím jsme již "zplna" u našeho klíčového, pro architekturu exemplárního, fenoménu architektury - jistě přes další dotek fenoménu pobývání pobytu, jehož je bydlení "fragmentem".
*
Bydlení "vyjadřuje" v zásadě "celek" určení pobytu a jeho pobývání, i když předně v oboru lidské (druhové) reality, to lhostejno ... "fakticky" ... v suboboru civilizačním či kulturním.
Zde ovšem budeme muset naše, omlouvám se, pozorování a výklady doplnit. Člověk není věc, je bytostí ...je ovšem takovou bytostí (bytostně i existenciálně), která věc na svět přináší. V tom a tím se ovšem děje to, že takto přináší i onu "ontologickou" diferenci ...ve filosofii se tomuto říkalo "chórisma", to značeno po "sboru" a jeho úloze v antickém dramatu - tedy "ontologické" chórisma, "ontologická prasklina", jež poznenáhlu avšak "fatálně" (situačně, avšak "v "šíři" situace - nic není "vždypřítomným" a "všudypřítomným", alespoň se s ničím takovým nesetkáváme a setkat nemůžeme) štěpí "jsoucí". Proč člověk přináší "do světa" takové trable ve fenomenálním, tedy zážitkovém, prožitkovém, ale i "ostře" kognitivním "poli"? No, snadno proto, že pokud člověk přináší věc i otevřený "celek" reality do světa, tak do této reality implicitně vstupuje (musí - tak či onak), čímž se stejně implicitně sám "dílem" proměňuje ve věc - v součástku čistě funkcionálního stroje, který "buduje" a permanentně uvádí do pohybu, tomuto "stroji" říkáme "civilizace".
Ovšem člověk nechce být věcí, "součástkou stroje", a ani jí být nějako "plně" a "čistě" nemůže - musí ji bytostně implicitně odmítat, takže od samotného zjevu takového úkazu vytváří jinou suboblast reality, které říkáme "kultura", jež má ve své generální funkcionalitě za výstup právě a jen to, aby se cosi takového nestalo, a tedy i velmi(!) komplexní danou situaci zvládat - aby se člověk sám nestal "čistou" věcí, neb cosi takového je natolik destruktivním v samotném jádře lidské existence i esenciální podstaty tak, že by to nutně znamenalo konec člověka, tedy jeho smrt v mnohém smyslu, významu, tedy i výkladu, který tento (možný) fenomén-událost může mít. Mnohým kulturám se cosi takového nepodařilo a zanikly, naší kultuře (naší kulturní větvi) se zatím relativně daří, takže ji stejně zatím můžeme považovat za relativně úspěšnou. Máme tedy drobné oprávnění k opět drobnému optimismu, i když situace asi zdaleka nekonči - ovšem to je situace spíše "druhová", řekněme "společenská", která přímo nemíří na a nekříží se s našimi cíli.
*
Pobývání pobytu v jeho situaci tedy není určitě nijako snadným a průhledným, to v nijakém ohledu - obvyklé mínění všelikých "rutinérů": "To bylo, je, bude vždycky.", je dle mého mínění lživé - aktuálně se nedá nic dělat. Mluví-li Christian Norberg-Schulz, že architektura je velevýznamnou "existenciální oporou", pak mi nezbývá s ním ve vyústění souhlasit, neb tato "opora" je skutečně rámcovou a silně dominující "fixací" lidské identity v jakýchkoliv otevřeně možných intenzích i extenzích právě a jen jako významná (či opět velevýznamná) součást kultury - na "pomoc" bych opět, v tom či onom, zavolal pana Leóna Kriera, se kterým se opět (v tom či onom) nemohu neshodnout, byť mi jeho výklady kolikát přijdou poněkud lapidárními.
Člověk jednoduše a nezbytně potřebuje účinnou kulturu, jež koriguje pohyby civilizace a dílem je "vytěsňuje", to alespoň v nejagresivnějších efektech, permanentně napadajících spektrum lidských identit. Martin Heidegger byl poměrně radikálně pesimistickým, což ovšem ladí s jeho pozdní již postfilosofickou, spíše "básnickou", řekl bych "negativní" metafyzikou - "systémovým" vyústěním mnou jistě vážených postfilosofických postmodernistů bylo v koncích podobným, sice příliš "nebásnili" (i když občas také), ale pro širší "veřejnost" byli a zůstali nesrozumitelnými. Oh ano, jejich "převrat" nebyl zpočátku určen pro nijakou "veřejnost", ale spíše jen pro kolegy (o kterých bylo předpokládáno, že sem-tam nějaký paradigmatický "zlom" jsou schopni a vybaveni zvládnout a unést) k otevření "interního" hovoru. Omyl, byli na onu "veřejnost" vytaženi a zde vlastně "zlikvidováni", jistě jen kulturně, avšak dostatečně brutálně ... některé "zlomy" jsou situačně ostré tak, že je málokdo unese - nic nového pod sluncem.
Nejde tedy jen o okrsek kultury, ale právě a prvně o "strukturu" lidské identity, v níž je tentýž člověk (pobyt) zakotven a v níž se "obnovuje". Tato "struktura" je samozřejmě dynamickou, "tekutou", kdyby to tu četl architekt, tak mu bude jistě bližší (neb u nás se blíží spíše profesi stavaře ryze technického), že identita pobytu neustále "pracuje" v dynamické tektonice, je neustále napínána otevřenou množinou sil, z nichž některá změní svůj stav a začnou se sypat ostatní, to s dalšími nutnými následky - architekt si jistě dovede představit jak asi dopadá reálně narušená ona "statika", jež je koneckonců vždy nejen relativně statickou ... statickou, ale tímtéž způsobem i dynamickou ... cosi podobného řeší stejně permanentně i filosof, ba i postfilosof.
Co naplat, architektonická "statika" domu přímo souvisí se "statikou" existence člověka - nejde tedy jen jakous "oporu", či v vlastně v onom "statickém"-kulturním smyslu možná-snad ano, snad to tak říci lze = zase téma pro "zanícené" a kompetentní architekty.
j.N
