Nedávno se u nás ve Frenštátě rozhodli, že "revitalizují" park Osvobození. Šla jsem se tam mrknout, ať si uchovám vzpomínku na "před", protože pak už bude jen to "po tom". :-) Stála jsem tam, před bývalou hřbitovní alejí na rozdroleném asfaltovém chodníčku a měla jsem pocit, že by to měli "nechat bejt". Trochu něco dosadit, cestičky vysypat štěrkem a that ´ s it. Víc nic. Žádnej amfiteátr, žádný naučný tabule, žádný betonový chodníčky, žádný moderní mlžítka ... jen něco pro vzpomínku na předky, kteří tu leží všude kolem, pár centimetrů pod zemí, a zpěv ptáků v korunách obřích stromů, co si tu už tak dlouho rostou v podstatě bez nás, bez lidí. To pro "osvobození" stačí ... prostě "nechat bejt".
Ale to jen tak na úvod. :-) ... Textík níže, o lesích, vodách, vzduchu a nebesích, náhodný nalezenec při šťourání v čase zpátky, se mi hodí do krámu. ... Nedá se svítit, prostě musím, a vím proč, ale nepovím, protože do toho nikomu nic. :-)
Praha, 16.04.2006
... aneb: není "zeleň" jako "zeleň"
... přečetl jsem si opravdu zvláštně obvyklý dialog zde:
http://www.literarky.cz/?p=clanek&id=1893
(malá poznámečka - link už nefunguje a onen rozhovor se mi nepodařilo dohledat, nicméně myslím, že text lze pochopit i bez toho, enjoy :)
... proč zvláštně-obvyklý? ... tak, přišel mi jako dialog nahluchlého s poloněmým ... nebo snad nahluchlého s nahluchlým? ... to asi spíše ... to spíše (!) ...
... proč, proč? …
... no, připadá mi to jako směs hluchoty a slyšení z těchto důvodů:
a/ ... oba rozhovor vedoucí jsou architekti a lidé architekturou se zabývající. Z toho bych na první "pohled" odvozoval a předpokládal jednoznačné "slyšení" se. Oba by měli mluvit tímtéž jazykem, který by pro ně měl být srozumitelný – sdílený a sdíleně "užívaný". Zde by tedy k nedorozumění, k "neslyšení" docházet nemělo.
b/ ... přesto se naprosto rozcházejí: jeden "zeleň" ve městech "ano", a to zásadně i tak, že ji zde máme a měli bychom "dělat", druhý pak stojí na pozici, která svědčí, že "zeleň" ve městech sice "ano", avšak jakožto zeleň "veřejná" zcela náhodně a konkrétně významně, jinak jen jakožto "zeleň" soukromá ...
... a nejsou povětšinou schopni své "argumenty" slyšet.
*
... nedivím se, že své "argumenty" neslyší, protože v zásadě žádné nemají. Jistě: tu a tam historizující odkaz, tu a tam sociologizující odkaz, tu a tam odkaz biologizující či ekologizující ... a to vše neustále obkružují poukazy ekonomizující a sociologizující s občasnou politicko-ideologickou, tu chtěnou, tu nechtěnou, podpásovkou ...
... celek? .... zmatek nad zmatek smíchaný z "výpůjček". Ano, z výpůjček z jiných věd a vědění ... a to je právě to, co mě neustále mate.
... to architektura nemá svou jednoznačnou a zřetelnou axiomatiku? Svůj předmět a metody? svůj zřetelně reflektovaný účel a cíl? ... to jak vidíme, a jak se můžeme každodenně přesvědčit, tak nemá a zatím nikdy neměla ...
... a pak to dopadá takhle ... vždyť otázka, zda "zeleň ve městech" by měla být trivialita, o které by se "debata" vůbec neměla vést stejně, jako se biologové nedohadují, zda je pes živočich či rostlina ...
*
... samozřejmě jak by ne: "... cosi jako "zeleň" nemá ve městě 'co dělat'! ... "
... ale "je to" tak "striktní", jak tato "věta" říká – jistě, že nikoliv. Avšak k tomu, abychom se nepropadli do úplné "konkretizační" konfůze, a tedy i následné "relativizace" (čili: "... záleží na tom, jak kdy ...") a "subjektivizace" (čili: "... jak se komu líbí ... "), což by naši vstupní tezi zcela rozmazalo, a to až k jejímu škrtnutí, tak musíme tutéž tezi nějakým způsobem explikovat a "podložit". Proč? No jistě proto, abychom byli schopni myslet konkrétní situaci v souladu s jejími důvody proti důvodům, jež se nám v dané konkrétní situaci "neočekávaně" (jak jinak, že ano) "vynoří" ...
... jistě, jistě, řeknete si: "... to jsou přeci 'jasné věci'... " ... a lze opovědět: "Určitě, jasné ... ale abychom je měli 'jasné', pak je musíme v tom či onom 'případě' jasné udělat ... " ... musíme si tedy "udělat jasno" ...
* *
... tedy to zkusme:
... architektura se "zabývá" lidským bydlením – to je její předmět. Co jest toto "bydlení"?
Řekněme, že bydlení je vždy "specifický způsob bytí" – způsob toho, jak ta či ona bytost jest. Ovšem jak "jest"? Jistě, zde nemíníme pouze jakýsi "fakt přítomnosti", nýbrž celý "tok" života – života té či oné bytosti. Odtud vidno, že bydlí pouze bytosti. Věci, jakožto naše výtvory, nebydlí – a když už, tak jedině tak, že je "do" svého bydlení "vtahujeme". Ovšem odtud a z téhož nám svitne skutečnost, že bydlení je vždy mezně konkrétní a individuální: je bydlením vždy již a jen zcela konkrétní (singulární) bytosti, kterou "odhalujeme" jakožto bytost toho či onoho "druhu".
Ovšem čím se tedy toto "bydlení" liší od prostého "bytí", že ano? Proč si vytváříme tyto dva pojmy? ...
... bytí jakožto konkrétní život myslíme tak-jakoby "sám o sobě" ve vztahu k bytí jiných bytostí. Pochopme "narychlo": jsme jen a jen v "trvalém" setkání s jinými bytostmi – "ze" setkání bytostí jsme se narodili, "v" setkávání se s bytostmi žijeme a "ze" setkávání se s bytostmi zase umíráme. Smrt je tak "ztrátou" jakékoli možnosti se s čímkoliv setkat.
... bydlení je toto bytí, avšak vztažené k věcem "ve" kterých právě takto jsme – a tedy bydlíme.
... upřesněme si to:
... bydlet můžeme pouze a jen ve věcech. Proč? ... no, jednoduše proto, žen jiné bytosti jsou již samy "obydlené" a "zabydlené" – jsou "obsazené" samy sebou. Věc je naopak své bytostnosti zbavená bytost, je to bytost, které jsme se "zmocnili" a její bytí "ohnuli" ke svým účelům – jakoby jsme jí vyhnali "ze" sebe samé a zaujali "její" místo. A pak "v" této věci jakožto "ve" věci "bydlíme".
... to nás ovšem vede k doplňujícímu dotazu po tom, jak tedy bydlí jiné bytosti narozdíl od člověka, protože o specificky lidské bydlení nám tu přeci běží, že ano?
... člověk je svrchovaně specifický právě v tom a především v tom, že vytváří věci – že převrací jiné bytosti ve své věci. Toto a především toto je jeho klíčová a osová bytostná síla, kterou ("prostřednictvím" které) se jakožto člověk "zachovává" (tedy obhajuje svou jinakost) a "uskutečňuje" (činí tutéž jinakost skutečnou) ... a zde je "meritum" naší "věci":
... toto a právě toto jiné bytosti, než je člověk, "nedělají" ... jiné bytosti jiné bytosti ve své věci nepřevrací, a když tak zcela náhodně a kvalitativně "mělčeji" ...
... bydlí tedy jiné bytosti, než je člověk?
... jistě bydlí, ale zcela jinak: ... jiné bytosti než člověk bydlí tak, že obydlují svému specifickému bytí "vhodná" místa, a to tak, že si je v souladu se svým způsobem bytí pouze a jen velmi "mělce" modifikují. Nevytvářejí si z jiných bytostí věci, tak jako člověk, nýbrž se pouze "usazují" na "vhodném" místě, které svým pobýváním zabydlí a obydlí. Nezmocňují se tedy "místa" tak, že by ho zbavily (definitivně a nenávratně) jeho vlastní bytostnosti ...
Lidské bydlení je, narozdíl od bydlení jiných bytostí, bydlením ve věcech jakožto produktech jejich specifického lidského přetváření a vytváření – a to je klíčové a hlavní.
*
... odtud zlehka, avšak jednoznačně:
... architektura je "službou", jež vytváří věci, ve kterých by člověk mohl bydlet "v souladu" se svým (a tedy "ve svém") specifickým způsobem bytí, a to primárně "bez ohledu" na cokoli dalšího, sekundárně "s ohledem" na cokoli dalšího, avšak jedině a jen tak a tehdy, pokud není s tímto lidským bydlením ve sporu.
... právě odtud je tedy "lidské bydlení" abstraktním předmětem architektury, avšak nikoli tak, že by architektura toto bydlení produkovala, nýbrž tak, že toto bydlení je tím, k čemu architektura slouží, k čemu směřuje, co je jejím smyslem a účelem a ji jednoznačně zavazuje. Odtud musí být architektura předně, především a prvně "věděním" o tomto lidském bydlení – věděním o tom, jak člověk bydlí "narozdíl od" jiných bytostí, a tedy i "mezi" jinými bytostmi. Teprve potom a jedině "za podmínky" tohoto "vědění" může být vůbec "dovedností" vytváření věcí, ve kterých by člověk mohl bydlet.
... prosté jako "facka", není co "řešit" ...
*
... jak tedy jest člověk a jak člověk bydlí? ...
... no, předně jest člověk jako každá jiná bytost ... jest "v" sobě a "sebou", "ze" sebe a "o sobě" (narozdíl od věci, která jest "v" jiném a "z" jiného, "jiným" a "pro" jiného). Již a jen toto jednoduché určení bytosti (a diference "bytost/věc") rozvrhuje diferenci "stejné/jiné" a především diferenci "vnitřní/vnější" ...
... diference "vnitřní/vnější" je základní a výchozí diferenci "myšlení" architektury, jež v jejím specifickém kontextu nabývá charakteru "rozhraní" ... rozhraní "míst" či rozhraní "kvalitativních prostorů", jež se "na" a "v platnosti" těchto rozhraní formulují a ustavují ...
... určitě: ... i všechny ostatní bytosti, jak si lehko domyslíme, nutně žijí v tomto základním rozhraní, avšak my, jakožto lidé, jen velmi těžko sami sobě připodobníme, jak toto rozhraní žijí, jak ho "pro-žívají". Jsme sice jistého připodobnění schopni, na "základě" našeho setkávání se s nimi, protože toto setkávání je možné jedině a jen "z" toho, že jest zde (mezi mimi a námi) "jistá" stejnost, avšak tato stejnost je vždy již "slabá", výrazně "značená" naší jinakostí. A odtud dospíváme vskutku na "hranici" druhů ... a obracíme se k "vnitřku" druhu našeho.
.... specifikum a problematičnost lidského bytí koření právě a především v lidském vytváření věcí jakožto bytostné síle člověka. Zde a jedině zde koření "vrženost" a "prokletí" člověka. Ostatní bytosti rovněž "řeší" svá "specifika" právě a především v setkávání se (a tedy "shodě" či "střetu") s jinými bytostmi, avšak nikdy ne v zatíženosti s převracením jiného ve věc – v tomto a právě v tomto je člověk druhově "unikátní". Ovšem tento kruciální moment nechejme výslovně "na jindy" a vraťme se k našemu konkrétnějšímu tématu.
*
"Zeleň"? ... co to probůh je?
... "zeleň" je "symbolem" vnějšku, a tedy jinakosti. "Zeleň" je symbolem, jež k vnějšku, k vnějšku ne-lidskému a mimo-lidskému poukazuje, a pokud budeme přemýšlet konkrétněji, pak "zeleň" je podivnou obecninou, která zahrnuje "stromy", "keře", "trávu", čili: jiné bytosti ne a mimo-lidského světa. "Zeleň" to není titul pro nějakou věcnost, nýbrž pro celou "množinu" druhů jiných bytostí ...
... ovšem, domysleme to:
... "zeleň" není jenom to, co označujeme jako "rostliny". S "rostlinami" jsou, tedy spolu-jsou, i jiné bytosti ... a je jich nepřeberně. "Zeleň" je totiž tím, co tak často a velmi podivně značíme jako "prostředí" života téměř všeho živého, a tedy bytostného, protože živé je vždy bytostné, na "místě", kterému říkáme "souš" – "suchá země". Opakem "zeleně" pro nás je to, co označujeme jako "poušť". Pouště jsou různé, člověk do nich občas vkročí a ví, že i v poušti žijí bytosti velmi zvláštní a podivné. Víme dokonce, že v pouštích žijí i jiní lidé, avšak jsou to opět lidé velmi podivní a zvláštní, protože v poušti je život velmi těžký a nám se zdá, že téměř "nepravděpodobný" ...
... och ano, jistě! ... je zde přeci ještě "voda"! ... voda je další "živel" živého a bytostného a i voda je sama bytostná. A pak také "nebe" a vzduch "mezi nebem a zemí" – i tam žijí bytosti. Ptáci vzlétají "k" nebi, avšak my víme, že jsou ve skutečnosti bytostmi země a vody – musejí se "z" nebe vracet zpět. Avšak jsou zde i oblaka, která se rodí, putují a mizí. A pak zde jsou samozřejmě Slunce a Měsíc, hvězdy a planety – to jsou pravé bytosti nebe.
... co je to tedy ona "zeleň"? ...
... "zeleň" je pro nás jakožto lidské přirozené bytosti slabým (vskutku "moderním") slovem pro označení zvláštního okrsku pozemskosti, a tedy i země samotné. "Zeleň" je podivným označením nám velmi blízkého vnějšku – blízkého proto, že zde žijí bytosti sice jiné, avšak nám velmi blízké, neboť i my sami jsme původně bytostmi "zeleně" ... i pouštní nomád "sní" o oáze, do které se se musí vracet ... o "rajských zahradách", "mezi" kterými a "kolem" kterých musí žít: ani on není v pravdě "bytostí pouště" – i on je bytostí "zeleně" ...
... vždyť vzpomeňme: Václav Bělohradský vydal kdysi s Karlem Hvížďalou knížku rozhovorů, jež se jmenovala: "Myslet zeleň světa" ...
*
... "zeleň" tedy nepatří do nitra města jednoduše proto, že město (a jakékoli jiné lidské sídlo) je lidským "druhovým" vnitřkem ... "místem", jež "patří" jenom jemu a jen jemu ... místem, které je lidským "druhovým" soukromím, i když a i přesto, že člověk sám jest přirozeně a původně "bytostí zeleně" ... proč tomu tak je? ...
... znovu jednoduše ...
... "zeleň" to znamená: ... jiná bytost, bytost člověku vnější, pokud ovšem není převrácena ve věc – ve věc člověka.
Ovšem je člověku taková "zeleň", jakožto věc, k něčemu? Může být taková "zeleň" tedy vůbec nějakou smysluplnou věcí? Bydlí člověk třeba "na stromě"?
... och jistě, že nikoliv. "Zeleň" jakožto věc, nám může posloužit tak maximálně jako nějaký "předěl" či "zástěna" ... může nám někdo říkat, že "zeleň" nám vyrábí kyslík a slouží jako "filtr" všeho toho nepořádku, který z řetězu utržená civilizace vyrábí, avšak to je všechno. "Zeleň" je jakožto věc doslova "na nic" ...
... a teď se asi můj čtenář začne "bouřit":
"... a co zahrady a parky? Ty jsou také na nic? Protestuji, to není pravda a dokládám to na vlastních zážitcích a prožitcích!"
... ale já se "nehádám"! ... jistě, ale zahrady a parky nejsou tím, co bychom pochopili jako "čistou" věc !!! No, popřemýšlejme:
... zahrada či park je místem a "kvalitativním prostorem" uvnitř lidského vnitřku, v němž ponecháváme být "zeleň" jakožto bytosti vnějšku být, abychom si uchovali "dotek" s naším vlastním vnějším zakotvením ... oním naším bytostným bytím "bytosti zeleně". Zahrada či park je místem naší vnitřní vzpomínky na tuto naši druhovou zakotvenost. Obojí je tedy jakým si "azylem" vnějšího v našem uvnitř, ve kterém může být "po svém" a "sebou" ...
... jistě, zde se nám vyskytne tradiční protiklad francouzské (proč francouzské? ... vzpomeňme na J.J. Rousseaua ... aha, asi díky všemu tomu "před-Rousseauem, že ano? :-) a anglické zahrady či parku. Ale prosím, to nyní ponecháme stranou, ať se nám to "nerozlézá" ...
... tedy:
... určitě takto má "zeleň" uvnitř lidského sídla, takto jakožto "azyl vnějšku", "co dělat" a zcela nutně tam patří. Nutně proto, že patří k "půdorysu" lidského bytí, a člověk by tudíž nemohl "dobře" bydlet, pokud by dotek s tímto svým vlastním momentem ztratil ...
... patří ale skutečně jenom a jen jakožto právě tento a jedině tento "azyl", který je "zeleni" člověkem samotným "udělen" jakožto výjimečný a omezený, protože "místo" tohoto "azylu" musí člověk sám pochopitelně vyklidit ... a to doslova ...
*
... no jo, ale jaké jsou způsoby tohoto "azylu", který člověk "zeleni" uvnitř svého vnitřku a obecného "soukromí" uděluje? ... udělejme si malou "inventuru":
1/ ... "zeleň zbytková" ...
... člověk, který se "usazuje", a tedy zabydluje, tak "mýtí" ... a tím, co takto mýtí především, je právě "zeleň". Zeleň nám totiž "brání": "brání" nám stavět naše domy jakožto naše obydlí, "brání" slunci, "brání" pohledu a vidění. A nejenom to: "zeleň" nás ohrožuje, jde přeci o bytosti se svým vlastním životem a "zájmy", stromy "mluví" a "vidí" nás, stromy nás "sledují" a "nahlížejí" do domů. A nejenom to, se "zelení" spolu-jsou další bytosti: ptáci a hmyz ... nepřeberně "bytostí" a "duchů" bydlí v "zeleni" ... a ti všichni nepatří do lidského vnitřku ...
... ovšem ať člověk mýtí jak mýtí ... "zeleň" je stále přítomna, obklopuje lidské sídlo jako tma ozářené místo kolem ohně. V noci se mění v temnotu a neustále se usiluje prorůst zpět – pohltit "světlo" lidské "mýtiny". Tedy: ... ať lidské sídlo roste jakkoli, "zbytková" zeleň zde stále je a "vrací" se na své "původní" místo ...
... zde člověk povětšinou vykoná "úlitbu" ... vykoná oběť a ponechá "místo" této "zeleni" jakožto "azyl" ... a dá mu "věčná práva" k přítomnosti v lidském "soukromí" jakožto "oběť" založení ...
2/ ... "zeleň náhodná" ... čili: "náletová" ...
... tento "druh zeleně"je velmi příbuzný "zeleni zbytkové" s tím rozdílem, že si "bere své místo" tam, na těch "místech", která si člověk již jednou definitivně "vzal" s rozhodnutím zde "zeleň" vskutku "navždy" vymýtit. Ba co více: tato "náletová zeleň" je natolik "drzá", že si "bere své místo" přímo na našich věcech – na našich domech, našich dvorech, v naší dlažbě ...
... zpravidla tuto "drzou zeleň" nemilosrdně pronásledujeme, avšak nikoli vždy: vykonáváme tak totiž další "úlitbu" či "oběť", a tam, kde nám tato "zeleň" vysloveně "nevadí", kde není její "drzost" nepřijatelnou a "netolerovatelnou", jí "odpouštíme" a necháváme jí být. Zprvu o ní nijak nepečujeme, nýbrž jí prostě a jen "bereme na milost". Avšak stane se velmi lehko, že si na takovou "drzou zelenou bytost" takzvaně "zvykneme", a naše vlastní bydlení se s jejím bydlením "v azylu" stane spolu-bydlením plným vzájemné úcty a sousedské péče ...
... a totéž v zásadě platí i pro první druh "zeleně" ... "zeleň zbytkovou" ...
3/ ... "zeleň" soukromá ...
... "zeleň" soukromá je prvním jejím druhem, který "vytváříme" záměrně, vědomě a reflektovaně, čímž vycházíme vstříc své potřebě trvalého doteku se svým vnějškovým zakotvením, i když i první dva "nevědomé" druhy "zeleně" na tuto potřebu odpovídají také, byť "nevědomě". Co tedy značí ono: "soukromá"?
*
... již jsme si řekli, že lidské sídlo je lidským "druhovým soukromím", a víme, že mluvíme o "zeleni" právě a především uvnitř tohoto "vnitřku" jakožto tomto "soukromí", takže nám nyní půjde určitě o "soukromí" jiné. Jaké? Jistě: naše individuální soukromí. Ovšem co zde míníme adjektivem "individuální", že ano?
"Individuální" neznamená v případě kontextu lidského sídla člověka jakožto individuum, nýbrž dům jakožto individuum, a dům, jak tušíme, není "výrazem" člověka jakožto individua. Dům vyslovuje individualitu jednotlivého vnitro-lidského soukromí, což nemá s "holým" lidským individuem nic společného. Domy totiž nestavíme jakožto takováto "holá individua", protože "holé individuum" nemá ani žádné "soukromí", které by do tohoto domu jakožto do "archy" bylo uloženo, aby ho tato "archa" uchovávala a chránila. O co tedy jde?
... soukromí, lidské individuální soukromí je minimálně a především tím, čemu říkáme: "nukleární" rodina, tedy: "muž", "žena" a "děti". Avšak nebylo tomu tak vždy a v mnoha případech tomu nemusí být vždy i dnes. I dnes, i když v naších krajích již výjimečně, může soukromí tvořit i rodina "široká", tedy troj-generační jakožto jeden z temporálních proudů rodu, a i v naší hlubší minulosti bylo pravidlem, že takové soukromí tvoří celý rod ...
... "... jistě, jistě ...", řeknete si: "... ale 'já' cítím a prožívám i své vlastní, mezně individuální soukromí, takže něco takového zcela jistě existuje! ... " ...
... určitě, budete mít pravdu, ale ani to není zcela "individuální" ve smyslu "holého individua" ... ona individualita, kterou máte na mysli, byla založena v soukromí Vašich rodičů, zde je zakotvena a odtud vrostla a vyrůstá, a toto zakotvení opouští právě a jen v té chvíli, kdy je schopna se "osamostatnit" v identitě s někým jiným:
... v někom jiném se ustavuje Vaše "identita": ... v identitě s někým jiným, s někým jiným tak "jedinečným", že setkání a setkávání se s ním založí Vaše nejhlubší soukromí.
Vězme tedy:
... naše soukromí je vždy soukromím nejméně dvou lidí a je rozkresleno mezi tyto dva "póly" v jejich vzájemné identitě. Stejně jako nejsme schopni vytvořit soukromí zcela "sami" (jakožto "holá individua"), tak nestavíme jakožto tato "holá individua" domy jakožto naše "obydlí". Dům jakožto "obydlí" našich rodičů (a tedy naší "mateřskou-otcovskou" rodinu jakožto taktéž naše soukromí, naše "rodné" soukromí) vskutku opouštíme tehdy a jen tehdy jsme-li s někým jiným schopni vytvořit "nové" soukromí, které je již skutečně "naše" – ve kterém skutečně zakotvujeme jakožto dospělé lidské bytosti.
... pak "stavíme dům" ... jakožto naše "obydlí", jakožto vnější "věcnou" schránku, "archu" našeho soukromí, a tedy, tak či onak a dříve či později, "naší" rodiny, kterou se naše soukromí stává "příchodem" dítěte ...
* *
Tedy:
... soukromá "zeleň" je "vědomá zeleň" (jejím druhem), jež "patří" domu, jakožto "arše" našeho soukromí a rodiny. Je to "zeleň", ve kterém zakotvuje svou "vnějškovost" právě a jen naše soukromí, a tedy naše rodina. Jde tedy o "zeleň" soukromou, pouze mé rodině, mému soukromí dostupnou – jde o "místo", ve kterém jen a pouze toto soukromí, tato rodina vykonává svou "úlitbu", svou "oběť" vnějšku, a tedy i bytostem vnějšku, a tedy i "místem" (uvnitř soukromí), v němž se toto soukromí s tímto vnějškem vždy znovu setkává, aby trvale žilo v doteku se svým "vnějškovým" zakotvením.
... tato soukromá "zeleň" může existovat v mnoha konkrétních podobách: od prostého květináče až po rozlehlé "vnitřní" zahrady. Může existovat jako část vnitřních, "vnitro-blokových" dvorů, avšak vždy je chráněným "zadním" prostorem vnitřku soukromí. "Netypickou" podobou tohoto druhu "zeleně" je to, čemu říkáme: "před-zahrádka" – v tomto případě je "zeleň" součástí "fasády" či "tváře" domu. Stejně tak může "fungovat" i část celkové zahrady, v níž stojí "dům-solitér-samostoj", a to ta, která je přivrácena k veřejnému – k tomu přesněji níže.
*
4/ ... "zeleň" veřejná ...
... "zeleň" veřejná je i není poměrně "pozdním vynálezem". Má sice zakotvení v lidském bydlení, však nikoli tak, jak "veřejné zeleni" rozumíme v novověku a moderně.
... veřejnou "zeleň" znali již staří "Řekové" (co také staří Řekové neznali, že ano? :-). Znali jí jako zahrady "na okraji" města-polis, zpravidla "za hradbami" – tedy jakožto místo rozhraní mezi lidsky vnitřním a lidsky vnějším. To je prostor, který je svou kvalitou ještě lidsky bezpečný, avšak již není člověkem plně obydlen – prostor, který je "na dohled", i když snad již není "na doslech" ...
.... "k čemu" je v lidském bytí, a tedy i bydlení, takové místo, takový prostor?
... no, je tímtéž, co zahrada soukromá, avšak ve vztahu k obci jakožto celku – ve vztahu k druhu, který obec vyslovuje. A právě proto se taková zahrada přirozeně, samozřejmě a původně "vyskytuje" na "okraji" onoho prosvětleného místa lidského sídla jakožto celku.
Co to značí?
Značí to jediné: ... veřejné zahrady nelze, co do "lokace", jen tak "zřizovat" kdekoli. Veřejná zahrada, má-li být zřízena, své místo "předem má", a to na "temně nejasném" okraji lidského sídla.
Odtud:
... zahrada či park rozhodně "nepatří" a nelze ji "zřizovat" uvnitř sídla ... zde je nejenom zbytečná, nýbrž nebezpečná ...
... Nebezpečná?!!! ... proboha čím?!!! ...
... je to snadné: ... zvěcněním "zeleně" ... převratem "zeleně" ve věc, to jest v něco, co musí být specializovaným lidským úsilím chráněno, udržováno a vyráběno, v cosi, co má svůj věcný provoz, "náklady" a "produkci". Takova "zeleň" ztrácí svůj existenciální smysl a význam a přestává tak být "momentem" lidského bydlení a nutně se stává součástí provozu lidské reality ...
... jistě, řeknete si, že existuje mnoho parků a zahrad, které byly historicky ustaveny na pokraji sídla, avšak pak byly obklopeny růstem sídla tak, že se ocitly "uvnitř". Jistě, ale i takové "zahrady" či "parky" nabývají "význam" věci ... s tím se skutečně nedá nic dělat. Ovšem je si třeba uvědomit, že šlo zpravidla původně o soukromé zahrady, které byly až později "zveřejněny" – zpravidla na počátku novověku – přičemž toto zveřejnění bylo spíše důsledkem "pohybů" politických, než jakýchkoli jiných. Ranný novověk pak "po vzoru" těchto zveřejněných soukromých zahrad a parků zakládal zcela nové parky a zahrady, a to opět a zpravidla jako politicko-ideologický "čin", avšak právě díky tomu, že byly zakládány jako jakési pseudo-soukromé zahrady, tak jejich zvěcnění nemělo zas až tak hluboký charakter. To ovšem nic nemění na tom, že zahrady a parky do vnitřku sídla "ontologicky" nepatří a pokud se zde ocitnou pak doslova skomírají ve svém upadlém zvěcnění, a tedy ve ztrátě jakéhokoli skutečného "smyslu":
... skutečná veřejná zahrada je totiž místem odpoutání se od lidského vnitřku a znovu-přiblížení v lidskému vnějšku, a to DOSLOVA a v plném "prostorovém vyjádření". Nejde tedy jenom o jakýsi "symbolický odkaz" různě velké intenzity – to je "úloha" zahrady soukromé (!) – nýbrž o plné vyjádření. Veřejná zahrada je místem "výletu", ve kterém svátečně "vylétáme" z nitra lidského, a jako taková je veřejná zahrada místem posvátným, místem na kterém se obracíme k "mocnostem" vnějšího světa v naší oběti a úctě. Ne nadarmo byly řecké zahrady vždy, jakožto místa "výletu" i "obřadu", zasvěcené některému z bohů a ne nadarmo se staly místem klidného rozhovoru, společného studia a dalšího vzdělávání jak duševního, tak i tělesného – to je totiž vše to, pro co uvnitř sídla skutečně není "správného" místa.
*
... tak, toto vše je "z hlediska" lidského bydlení "zeleň" – vskutku nic zde nechybí !!! ... ovšem a samozřejmě kromě moderních věcných, a dodejme: zcela absurdních, vynálezů, jak doslova vnutit vnitřku lidského sídla zvěcnělou "zeleň" v mnoha podivných podobách. Ovšem nikoli jen vnitřku. pravidlem je i "ozeleňování" zcela reálných "míst" a "prostorů" – průmyslových "zón", "zón" komerčních (a tak dále) na takzvaných "perifériích" moderního střihu.
O co běží v tomto případě? ... o co se zde "zakladači zeleně" snaží, o co usilují? Jde i v tomto případě o sice podivnou, ale snahu o "zajištění" doteku člověka s jeho vnějškem? ... nemyslím ...
... bez zbytečného okolkování:
... v těchto povýtce "moderních" snahách nejde o nic jiného než o kamufláž reálné nelidskosti, se kterou je s lidským sídlem jakožto celkem zacházeno. Zpravidla naprosto ontologicky bezohledně a ničivě. Jde o snahu zakrýt nesnesitelnost a neobyvatelnost věcí, které nelze označit jako "domy", protože zpravidla ani o žádné domy neběží. Snaha o vyplňování všech "prázdných míst" zvěcnělou, často doslova "průmyslovou" cizorodou "zelení" je vedena jakýmsi záhadným "přesvědčením" a "pocitem", že nesnesitelně funkčně-věcný charakter "budov", "komunikací" a "zón" se díky nim stane "přirozenějším" ... méně věcným, a tedy i snesitelnějším ...
... skutečně netuším, kde se toto přesvědčení "bere", kde je jeho "zdroj". Možná, že se zde jaksi naprosto vzdáleně, stokrát zprostředkovaně a absurdně ozývá rousseauovsko-romantický "návrat k přírodě", tedy iracionální metafyzika "přírody", jež tuto "přírodu" vykazuje za "pravé bytí" a je přesvědčena o tom, že člověku způsobuje "strast" to, že je z ní vytržen a vytrháván. "Projektanti" této absurdní "zeleně" se tak, zcela v souladu s touto dnes již komickou ideologií, snaží "přírodu" přinést "dovnitř" a doslova "obalit" či proložit ony skutečně strast způsobující věci, které „staví-do-zeleně" v představě, že takto donesená "příroda" zmučenému člověku nějak vůbec může "pomoci" ...
... to je samozřejmě zcela šílený omyl. Skutečnost je taková, že efekt je zcela opačný:
... zcela zvěcnělá "zeleň" jakožto "representant přírody" se jakožto taková a zde ukazuje VE SVÉ VLASTNÍ ZMUČENOSTI, jež je téměř identická se zmučeností lidskou.
Je to totéž, jako kdybychom si mysleli, že vězňům ulevíme, či je dokonce "osvobodíme", tím, že jim budeme říkat, že existují ještě jiní vězni. Je to totéž, jako myslet si, že mučení je snesitelnější, pokud je kolektivní. Skutečnost je naopak taková, že efekt generálního zvěcnění se tímto ještě daleko a radikálněji prohloubí tím, že získá vskutku "novou kvalitu". Šílené, ale je to bohužel tak.
*
... pokud jste si přečetli výše odkázaný článek, pak lehko zjistíte, že zde uvedenými "stanovisky" se kloníme spíše na stranu pana Petra Hurníka, zatímco mínění paní (či slečny) Kateřiny Dubské téměř dokonale representují současné "architektonické" šílenství. Tím ovšem zdaleka netvrdím, že pan Petr Hurník "v tom má pořádek" ... jistě, že nemá. V jeho textu můžete uvidět stejný "zmatek" a "bezradnost", který je vlastní veškeré současné architektuře, avšak co je mu třeba přičíst "ke cti" je právě to, že mezi řádky svou "bezradnost" a "zmatek" přizná. Budiž mu toto přiznání pochváleno.
... a tento textík budiž mým pokusem o příspěvek do "zjednání pořádku" ... :-) ...
*
... tak, a teďka si jdu nakoupit do zcela "veřejného" Alberta a cestou pozdravím "veřejnou zeleň" zabetonovanou do chodníku hned vedle do téhož chodníku stejně zabetonovaného "veřejného osvětlení" v podobě skleněného oka mrkajícího z pod zmuchlaných reklamních letáků vylétávajících ze zabetonovaného, apartně přetékajícího "veřejného" odpadkového koše hned vedle...
... a cestou si budu moci opět přečíst tu trochu "poezie", kterou jakýsi světový architekt nechal napsat na svůj skutečně s rezervou: "dům" ... dal to tam napsat asi ve stejně podivné představě, že se tím ono monstrum stane "lidsky snesitelnějším" ... spletl se: nesnesitelnost svého výtvoru jenom podtrhl ... dvakrát, a červeně ...
•
... kus řeči:
Myslet šedě světa (psovod - Mail - WWW) Vloženo 17.04.2006, 12:31:36
Postupně jste mne přivedl k tomuto tvrzení, které nadhazuji jako startovní provokaci:
Architektura nemá svou jednoznačnou a zřetelnou axiomatiku. Nemá svůj předmět a metody. Nemá svůj zřetelně reflektovaný účel a cíl.
Každý, kdo nepřijme tento fakt, hledaje kdesi VÍCE NEŽ JE MOŽNÉ, bude mít s "architekturou" jistý trvalý problém.
Éééé....architektura má svou jednoznačnou a zřetelnou axiomatiku. Má svůj předmět a metody. Má svůj zřetelně reflektovaný účel a cíl. Stejně jako ho má medicína, naftařský průmysl a obchod s drogami.
V I Z E - D.K. (psovod - Mail - WWW) Vloženo 17.04.2006, 12:54:36
K Vaší procházce za jídlem, do CentraJídla, přidávám komentář mého kolegy, který ho pronesl tamtéž, před Centrem Filmu, plynule žvýkaje obloženou bagetu povystrčenou z igelitu:
"Ty vole, ... představ si, co si myslej tydle stromy ...., myslej si ....Kurva, co sem kde v životě posral, že jsem se dostal až sem."
"Támdleten, ne, Davide " povídá psovod, ukazujíce na polousychající strom, který mírně narušuje pravidelný rastr, jinak bezchybných stromů.
"No, ten vzdoruje." povídá David
"Anarchista" povídá psovod
"Budou to s ním mít hrozně těžký. Rozhodl se hnát to na hranu. Nechcípne jednoznačně. Rozhodl se trvale kazit dokonalost. Bude se muset pravděpodobně sejít nějaká komise, poněvadž jen tak uříznout ho nelze - není úplně uschlej. To eště budou problémy... Ty vole,....ty vole! Tahle bageta obsahuje úplně V Š E C H N O co tato planeta produkuje. Nemůžu tomu uvěřit. Je to dokonalé. Podle mýho ty bagety posílaj do vesmíru, jako poselství. Zbytek co nepošlou, prodávaj v kerfůru. Mám neuvěřitelnou kliku"
Re-psovod (GeoN - Mail - WWW) Vloženo 17.04.2006, 12:55:29
... éééé ... milý psovode ...
... provokujte, jak chcete ... mé vytrvalé tvrzení, o tom, že architektura nemá svůj předmět a tak dále a tak dále ... je koneckonců také provokace ... a to "jako řemen" ...
... kupodivu spolehlivě zabírá ... namíchne každého, kdo "má" s architekturou "něco společného" ... ona totiž tato provokace má své "velmi zdravé jádro" ....
... víte, já jsem v tomto stále a lehce "biblický":
"... strom poznáš po ovoci ..."
***
... má tedy architektura svou axiomatiku, svůj předmět, metody a účel ... a toto vše skutečně "své", nebo ne? ... sem s tím, s barvou ven ...
... ty reálné a zaběhané "verze" jistě známe ...ty není třeba připomínat ... není-li jiných, pak není žádné "extra" architektury (zase "provokace", pardon) ... tak tak ...
... díky za VIZI D.K. ... (GeoN - Mail - WWW) Vloženo 17.04.2006, 13:03:37
... je neobyčejně inspirující ... opravdu ... každým svým slovem ... fakt nekecám ...
plastic (psovod - Mail - WWW) Vloženo 17.04.2006, 13:06:26
éééé... tak jsem tak nadhodil: není přirozeností architektury teoreticky neexistovat ?
Řekněme: ... o těch reálných zajisté víme ... ty není třeba připomínat ... pokud nejsou jiné, pak není žádné architektury ...
Nu a co když to tak je ? Co když je jediným smyslem architektury o krok pozadu kopírovat reálné účely?
... i kdyby tyto účely byly návodem k sebevraždě....
Re2-psovod (GeoN - Mail - WWW) Vloženo 17.04.2006, 14:11:37
... asi nefunguje "antispamový filtr", takže krátce:
"co je to dnes teorie?" - to je "návazná" otázka ...
***
... je-li to tak, pak je to v konfrontaci s onou realitou opravdu vážné ... vskutku ...
PS Re2-psovod (GeoN - Mail - WWW) Vloženo 17.04.2006, 14:17:55
... to víte, že jsem o tom přemýšlel i z této strany ... to je zcela nutné, že ano? ... zkusím se k tomu vrátit později ...
