Nedopsaný textík souvisí s jedním větším textem o architektuře, který bych ráda nějak zveřejnila / publikovala /... nebo i vydala(?) :-) ... No, uvidíme, musím jej ještě oprášit, dream on! :-)
6.11.2006
aneb: ... znovu "bytost" a "věc" (1)
... zabrousili jsme s midewiwin, jen tak mezi řečí, "na umění" ...
... prostřednictvím snu, iluze a triku "o mimesis". Už tu sice "o tom" :-) řeč je (v již dokončeném, avšak ještě ne cela oblogovaném, textíku: "... o architektuře", psaném pro Blue - o němž netuším, zda ho ještě dobloguji), avšak asi by bylo dobré podat "základní informaci" o-tom, co takhle mohu mít (nebo snad "můžeme mít") pod titulem: "umění", na mysli ...
*
... kdo dostatečně "správně" zachytil diferenci mezi "bytostí" a "věcí" ("GeoNický Slovníček": ... bytost a věc ), snadno pochopí, že "umění" se týká "věci" – čeho také jiného. Vždyť nám "tam", i v té naší milované češtině, pěkně zní:
... "umění", "um", "umět", "umělé" ... ba právě: ... "umělé" ... čili: ... "vytvořené" ... "stvořené" ... hle: ... "udělané" ...
... a to vše se týká našeho "dělání" věcí ... ano, našeho ... lidského ... jiné bytosti, které by "dělaly" věci, srovnatelným způsobem a v podobné intenzitě a rozsahu, jsme ve světě ještě nepotkali ...
... ledaže by mi něco uniklo ... v tom případě mě upozorněte ... :-)
... oh ano: ... někdo by jistě připomněl "bohy" a "Boha" ... jistě, dobře ... ale "ty" či "Onoho" ve světě nějak nepotkáte, že ano? ... pardon: ... tato "hypotéza" je "zde" jenom jako "objekt" – nikoli jako mínění ...
*
... nene, nezačnu se vrtat ve všeliké "typologii" lidského "dělání" a "vytváření" ... a to až "ke starým Řekům", tedy po výtce "k" Aristotelovi především – jak je "úporně" zvykem. Kdepak ... už tam není, o čem mluvit ... již zde je "vše" již "z gruntu pokažené" ...
... vezmeme to "jinak" ... rovněž "z gruntu": ... od věci "samé" ... :-)
*
... rozdíl mezi bytostí a věci je vskutku "ontologickým". Je-li "ve světě", jsme-li schopni se setkat-s nějakým "generálním" rozdílem-mezi nějakými "druhy jsoucna", pak je to právě tato diference ... diference: "bytost/věc" ...
... nejde tedy o nějakou: "ontologickou diferenci", jež ve svém "napětí" svět "překračuje" ... jde o diferenci zcela "světskou" ... a opravdu MEZNĚ "světskou" ...
... "generálnější" diferenci totiž nenajdeme, vykazatelně, i kdybychom se rozkrájeli na "tahle-malinké-kousíčky" - v zásadě je pseudo-pojem "jsoucno", kterým si tak neohrabaně pomáháme, nesmyslným výmyslem naší schopnosti (poděkujme našemu jazyku, naši schopnosti "řeči") vytvářet "abstrakta" ...
... slovo bychom měli ... ale význam, denotát a smysl ... kde nic, tu nic ...
... a není divu, protože ve světě nic takového jako "jsoucno", dle "definice": "... to, cokoliv, co jest ..." ... není a být nemůže. Všimněte si: bytí "zde" bylo transportováno a transponováno "do" bytosti ...
... bytí "zde" vystupuje jako "určení" bytnosti ... v tom je totiž ten "non-sens" – běžně, v našem běžném živote, jsme schopni, a také to zcela běžně užíváme, "rozlišit" (vlastně zcela mimi jakoukoli reflexi – jaksi "přímo"), "že" něco "je", a "co je". Pseudo-pojem "jsoucno" toto dvojí mísí, a tím vyvolává zcela absurdní "konfúzi" v pravém významu tohoto slova ...
... hleďte:
... "... jsoucno jest ..." - tím vyjadřujeme bytí jsoucna ...
... "... jsoucno jest ..." - takto vyjadřujeme bytnost jsoucna ...
... "... bytí jsoucna = bytnost jsoucna ..." - ... mezi-"závěr" ...
... a protože "jsoucno" je vskutku, jak chceme myslet a mluvit, "rodem" vskutku "nejvyšším", pak bytí a bytnost jsoucna jsou rovněž bytím a bytností takto "nejvyšší", a tudíž jde o bytí a bytnost "vůbec" ... bytí a bytnost nejobecnější, "nejgenerálnější" ...
... závěr:
... "... bytí = bytnost ..." ... a to zcela "generálně" ...
Pseudo-pojem: "jsoucno", tak do důsledku vzato, tedy pokud bychom ho "brali vážně, popírá naše zcela běžné, nitrosvětské rozlišování bytí a bytnosti ("ŽE-/někde/-toto(to a to)-je" a "CO-toto(to a to)-/někde/-je") ... či přesněji:
... zcela stírá tuto diferenci mezi bytností bytím něčeho, s čím se ve světě setkáváme a setkat můžeme.
Pseudo-pojem: "jsoucno", nás tedy KLAME (... tedy může nás klamat stejně a hlavně, jako nás prostřednictvím něj může NĚKDO klamat – třeba my sami sebe ...) – nic takového jako "jsoucno" ve světě NENÍ – nesetkáváme se ničím takovým: ... alespoň jsme se s ničím takovým nesetkali, tedy já osobně určitě ne ... a pokud se někdo-někdy s tímto "jsoucnem(jakožto jsoucnem)" setkal, tak bych byl velmi "vděčný", kdyby mi to nějakým způsobem vykázal ...
... tedy takové setkání se mi "zprostředkoval" ... :-)
... "k" čemu tedy takové slovo "máme" ... "k" čemu si slovo: "jsoucno", ve svém jazyce a jazykem vytváříme?
... snadné: ... vytváříme si ho, jakožto "jazykovou" věc, jako berličku ... jako prázdné slovo poukazující k jakési "dummy-entitě", pomocí které mluvíme o čemkoliv, s čím se setkat, ve svém životě a tedy ve světě, můžeme a míníme, že se můžeme setkat ...
... to je "vše" ... :-)
... vytváříme se doslova spousty takových pseudo-slov a pseudo-pojmů, jež nám psedo-zastupují podobné "dummies", které pak "myslíme" – jakoby to "něco-bylo", i když nic takového není. Jde o nástroje naší komunikace, našeho hovoru – nic více, nic méně – nástroje, a tedy VĚCI, které jsme si k nějakému účelu, totiž právě k hovoru, vytvořili ...
... v tomto případě ze slov našeho jazyka jakožto výchozího "materiálu" ...
*
I pseudo-pojem "jsoucno" je naše věc, stejně jako všechny naše pojmy (tedy i ty opravdové) – je produktem našeho "umu" vytvářet věci, byť to jsou i tak "těkavé" věci, jako jsou slova a to, co je jimi míněno. Pseudo-pojem "jsoucno" je pak takovým jazykovým instrumentem, kterým "shrnujeme" vše to, s čím se můžeme setkat ...
... co je MEZNĚ vždy buď bytost, anebo věc ...
... pokud se mě budete ptát:
"... co je to bytost? ..."
... pak Vám, pokud Vám v koncích nebudou stačit mé "definice" uvnitř našeho hovoru, bytí a bytnost bytosti vykáži tak, že Vám nějakou bytost UKÁŽI ... "někde" ve světě se "zajdeme podívat" ... a vy "uvidíte" bytost ...
... pokud se mě budete ptát:
"... co je to věc? ..."
... pak Vám, pokud Vám v koncích nebudou stačit mé "definice" uvnitř našeho hovoru, bytí a bytnost věci vykáži tak, že Vám nějakou věc UKÁŽI ... "někde" ve světě se "zajdeme podívat" ... a vy "uvidíte" věc ...
... ale pokud se mě budete ptát:
"... co je to jsoucno? ..."
... pak Vám asi nikam "neodvedu" ... a nic Vám neukáži ...
Jednoduše vzato:
... ve světě není žádná "množina" čehokoli, s čím se můžeme setkat, kterou bych mohl "vymezit" jako "jsoucno", byť bych si mohl nakrásně "myslet", že "jsoucno" je "vše". Množina "bytosti" a množina "věci" jsou totiž KONEČNÉ – množina "vše-jsoucí" ovšem už nikoliv – množina "vše-jsoucí" již ve světě není.
Jistě, že si "můžeme říci":
I množina "bytosti" je mi jako celek nedosažitelná stejně, jako nepotkám ve světě "bytost jako bytost" ... a stejně myslím pojem "bytost" a užívám toto slovo jako "validní". Tak proč by to nešlo se "jsoucnem", že ano? ... vždyť je to LOGICKÉ (!!!) – (tedy "slovní", "jazykové" ... ? ... :-)
... omyl a klam ... (naší "tvořivosti" :-)
... vzato důsledně není diferencí mezi "bytostí" a "věcí" v nějaké obecnosti bytnosti (tedy: "co") a dokonce ani v bytí (tedy: "že"), nýbrž právě a jen ve ZPŮSOBU (tedy: "jak"). Kdybychom "hledali" nějaký další "rod" nad "bytostí" a "věcí", který by je uzavřel do nějaké "universální celistvosti", pak bychom tak museli učinit opravdu jen a jen tak, že bychom identifikovali (či spíše smísili) "bytí" a "bytnost" tak, jak je to v naší "tradici" zvykem ...
... za cenu dokonalého SETŘENÍ toho, JAK obojí je ... totiž: ... zásadně odlišně ... hle: ... diference ... ovšem nikoli v bytí či bytnosti ...
... vše, s čím se ve světě setkáváme, nějak je – tím svým a jedině svým "způsobem", a to bez ohledu na to, do jaké "výšky" či "hloubky" obecnosti. Toto "jak" je tím "v čem je zakleta" vlastní SVOJSKOST bytí – sevřenost "vlastní" jinakosti i stejnosti vůči jinému.
V diferenci "bytost/věc" jsme "jazykově" setřeli již VŠECHNY jiné diference KROMĚ doslova PODSLEDNÍHO a NEJVYŠŠÍHO rozdílu ve způsobu bytí !!!
... odtud pak jsme schopni stále nitrosvětsky odlišovat a "odvozovat", a to PRÁVĚ a JEN od této diference ve způsobu bytí, dvě různé bytnosti ("bytost" a "věc") při tom, že obojímu přikládáme tentýž "holý fakt", "holý klad" bytí. Zde je ovšem si uvědomit právě a především tu skutečnost, že jinak je již jakkoli "vlastní" bytnost obojího již:
... zcela prázdná ... "v obecnosti" vy-prázdněná – z jakékoli bytnosti zde zůstává jen a jen "prázdná slupka" držená "Z VNĚJŠKU" jenom a jen oním "jak" ... (!!!) ... odstraňte tento poslední nitrosvětský rozdíl, avšak nedostanete nijaký "vyšší rod" – dostanete: ... "jsoucno" ... indiferentní NIC ... "pouhý klad" bytí ničeho, jež by "měl být" "něčím" ...
... zcela prázdný pseudo-pojem, který nemá žádného vyplnění ... a mít ho nemůže, protože nic takového ve světě není!
Není divu, že se v evropské metafyzické tradici tak často zcela konfúzně mísila slova:
... "bytost", "věc" a "jsoucno" – byla to náhoda? ... jistě, že nikoliv: ... byl to ZÁMĚR metafyziky ... záměr a úspěšný rezultát – záměr dokonaný.
*
... a jsme zase "zpátky" ... "u" diference mezi "bytostí" a "věcí" ... co naděláme? ... nic ... :-)
... ano, jak jinak: ... mimo tuto diferenci není nic. Jsme si schopni vytvořit různá slova, a tedy různé pojmy – pojem "nejvyšší" již ovšem vytvořit "schopni" nejsme. Ovšem nikoli proto, že by se nám "nedostávalo" adekvátních "sil a schopností", že by náš "rozum" a náš "jazyk" něčeho takového nebyl schopen, že by bylo obojí vzhledem k takové "úloze" deficientním, nýbrž jednoduše proto, že taková "úloha" neexistuje a existovat nemůže – nemůže nám být ničím ve světě "zadána", a tudíž takové slovo a pojem ani nepotřebujeme ...
... opravdu: ... na místo "jsoucno" můžeme říkat: ... "vše, s čím se můžeme setkat" ... či se předem domluvit, že tento význam a smysl pro slovo "jsoucno" – podržíme ...
... ovšem:
... lze se vůbec SETKAT s věcí ... ? ... co říkáte? ... domnívám se, že nelze.
"Věc" se má totiž tak, že se nelze s ní setkat jinak, než tak, že se setkáte s jejím tvůrcem – s bytostí, která věc vytvořila. To je "dáno" odlišným způsobem bytí, ve kterém se diference: "bytost/věc", zjevuje:
... věc je nikoli "ze sebe" a "sebou", nýbrž "z jiného" a "jiným" ... a jediné "jiné", které "k" věci "máme" ... je, jak jinak: ... bytost.
Bytost je, "z" čeho a "čím" ("veskrze-co") věc je ... a dokonce i: ... ("veskrze-co") "čím" ("co") je.
Ovšem nemaťme se:
... tento rozdíl není vskutku "esenciální", jak víme, je "ontologický", či: "existenciální". Zde není "pevných", "logických" hranic, rozvržených "logikou" našich "definic" – musíme být velmi opatrní a nepropadat "logické perfekci" (a perverzi) – paranoidní "touze po dokonalosti systému".
Totiž:
... i každá "věc" BYLA "bytostí" ... "věc" je, jak "hrdě" říkáme: ... "přetvořená" bytost – bytost jakožto "materiál-k" věci.
Zůstává "tak-trochu" věc bytostí? Zůstává v ní "něco" bytostného?
Oh ano – určitě! ... jak by ne! To, co v našem vytváření věcí, přeci je to, "dostat se k" některým bytostným silám jiné bytosti tak, abychom je mohli obrátit k našim "účelům" – a míra a hloubka tohoto "vytržení" a "obrácení" je pak i mírou "věcnosti" věci. Čím více původní, "materiálovou" bytost rozložíme, čím hlouběji její jednotlivé bytostné síly oddělíme a čím důsledněji donutíme tyto síly sloužit nám – tím je bývalá bytost do své věcnosti zanořena – tím více je věcí. V zásadě tak není "čistých" bytostí a "čistých" věcí ... alespoň "pro nás", pro "lidi", pro "člověka", jehož bytostnou silou JEST převracet jiné ve své věci.
"Čistá" bytost a "čistá" věc jsou pro nás jenom MEZNÍ "póly" – "hranicemi", za kterými začíná "mimo nás", kde začíná "mimo-lidské". Na straně "čisté" bytosti stojí "vše", s čím jsme se ještě nesetkali, na straně "čisté" věci, pak leží NE-bytí ... "odpad" vyčerpanosti bytostných sil, jež jsme z věci vytěžili, "absorbovali" až k "definitivní" smrti:
... a "mezi" těmito "póly" se pne "spektrum", které se kdesi ve svém středu "láme" na "polospektrum" bytostného a věcného ...
... my lidé jsme tak, že otevíráme svět jakožto toto spektrum, "v" němž necháváme "pohybovat se" vše, s čím se setkáváme, a "ve" kterém se pohybujeme i my sami. Otevíráme svět tímto způsobem, protože je to způsob "náš".
A odtud?
Setkáváme se s bytostmi. Bytosti vstupují "do" našeho "spektra" – a my je buď "necháme-být", i když vždy-již, svým "vstupem" do našeho "zorného pole", tak-či-onak věcmi jsou, při jejich bytostnosti, anebo je přetvoříme ve své věci ...
... to, co jakožto toto "spektrum" otevíráme – tedy přirozený svět – je tedy původně světem bytostí. Bytosti do našeho "zorného pole" vstupují "jako" bytosti, avšak vstupují vždy-již tím do "minového pole", jež je na každém jejich dalším kroku ohrožuje tím, že budou "pře-vráceny-přes" dělící "osu" ke svému zvěcnění – "lidská sudba"? ... jistě: ... "lidská" ...
... setkáváme se tedy s věcmi? ... nikoliv – setkáváme se, "veskrze" věci, již jen a jen s jejich tvůrci. S věcmi se již setkat nelze – tedy nikoli "plně", a tudíž: ... "jako" s bytostmi. Setkáváme se s nimi jenom "díky" a "veskrze" to, co "v nich" ZBYLO bytostného ...
... a tedy? ... (!!!) ...
... "veskrze to", co je "drží-při" bytí ... co je z toho, co z nich "zbylo", VÁŽE k jejich tvůrci, totiž ke mě či k jinému člověku, kteří jsme ji vytvořili ...
*
... teprve nyní, při tomto uvědomění, lze snad porozumět, "co" to může být: ... "umění" ...
"Zorné pole" naší zvěcňující "moci", jež je "tak-jako-tak" naší "sudbou", je, jako nakonec "vše", s čím se skutečně setkáváme, otevřeným "analogovým spektrem" ... určitě není "černobílé" – v ostrých hranách "exkluzivity" – jde o zcela "jasnou sudbu", která je "permanentní volbou":
... JAK "děláme" své "věci" ... když je "dělat musíme" – musí námi "svět" protékat jako "trávicím traktem", anebo "s-ním" můžeme pobývat? Musíme věci "stravovat", anebo je nám otevřeno "s-nimi" bydlet? ... mohou věci znovu "obytostnět"? ... "zbytostnět"? ... Můžeme jim to "dovolit"? ... můžeme je takovými "předem" udělat a dělat? ... ??? ...
(snad pokračování :-)
GeoN
