Text na pokračování byl prvně publikovaný v roce 2005, na platformě bloguje.cz (zanikla roku 2012). Zveřejněné články jsou vzpomínkou na myslivou originalitu jejich autora. Stay in touch ... :-)
Praha, 29.11.2005
... aneb: heterogenita a "radikální pluralita"
... post-moderna nesleduje mnohost – konstatuje ji. A konstatuje ji jako nijak podloženou, a tedy jako mnohost "radikální": "na-kořen-jdoucí". Je něco takového možné? Je něco takového myslitelné?
Metafyzika má dvojí krok: v prvním neguje samozřejmost a v druhém ji znovu "staví", ovšem již jako zakotvenou ve své konstrukci jakožto zjistotnělou. Je to jednoduché: musíte nejdříve svět proměnit v "slzavé údolí", aby byla poté myslitelná a možná "spása", jež Vás z tohoto "slzavého údolí" vyvede. Je-li však první, negativní krok předem považován za jakoby vždy již vykonaný (lhostejno zda jako "prvotní hřích" či jako "radikální", "universální" skepse), pak krok pozitivní je vždy tak či onak "regulativním cílem" – směřováním. A v tomto směřování od "čistého stolu" skepse či Platónovy jeskyně k pozitivní konstrukci světa jakožto jednotného, dobrého, pravdivého a krásného je její kulturně-sociální účinek.
Není žádnou novinkou, že právě a především ona pozitivní fáze metafyziky skomírala – a skomírala relativně velmi dlouho – její plamínek hořel stále slaběji. Toto zhasínání můžeme pozorovat v zásadě již od rozpadu hegeliánské metafyzické školy, a možná, že v prvních disidentních příznacích nonkonformního myšlení "bláznů" ještě dříve.
Ovšem nejenom, že počátky umírání směřování k pozitivní konstrukci "jednoty" nejsou nijak ostré, tak není ani dosti jasné, jak by takové směřování vůbec mohlo zcela ustat. Vždyť: jak může ustat směřování k něčemu? No jedině tak, že takto přestaneme směřovat – když přestaneme nejenom usilovat o "vyplnění" této intence, nýbrž mnohem spíše tak, že tuto "nevyplněnou" intenci zcela ztratíme. A to je "věc" vskutku ještě nejasnější. Museli bychom totiž sáhnout až k založení této "prázdné" intence samotné.
Moderní, orientačně po-hegelovská, filosofická metafyzika byla metafyzikou vskutku "slabou" – slabou ve svých pozitivních konstruktivních nárocích a ambicích – a v mnoha případech se proti těmto nárokům a ambicím již přímo stavěla. Není nutné vyjmenovávat jednotlivé filosofy, ale je více než jisté, že filosofie byla "opět" o několik kroků "napřed" před všemi ostatními "vrstvami" evropského myšlení a kulturnosti tím, že se právě v onom pozitivním "vrhu" stala do značné míry anti-metafyzickou, post-metafyzickou, a tedy "post-moderní", již v hloubi devatenáctého století, a tedy v čase, kdy termín "postmoderna" ještě dlouho nespatří světlo světa. Dá se dokonce říci, že to, čemu říkáme "postmoderna", není nic jiného než událostí "vyjevení se" moderní filosofické (a stále ještě metafyzické – jak později uvidíme) esoteriky.
Co je tedy "znakem" moderny? Zjednodušeně řečeno je jím skutečnost, že pozitivní metafyzická konstrukce "světa" přechází z filosoficko-kulturního "směřování" ve směřování vědecko-technické. Byla-li praxí filosofické metafyziky především praxe kulturní (morální, právní, umělecká, ale i náboženská), pak v moderně se teorie metafyziky převtěluje ve vědu a její praxe v techniku, v kontextu celku civilizačního chování. Věda se tak stala teorií metafyzické moderny a civilizačně-technický pohyb její svrchovanou praxí, v níž stařičká metafyzika nabývá své "hmotné" podoby – generální převrat "světa" jakožto celku ve věc, v fungující systém věcí, systém funkčních odkazů a poukazů. A tento "převrat", a především on, je jádrem moderny.
Je zřetelným, že v kontextu moderny se filosofie se svou v pozitivní polorovině anti-metafyzickou "rebelií" nutně stala "ošklivou Popelkou", jež se v "optimismu" vědecko-technického "vidění světa" vytrácí ze zřetele. Avšak přes tuto svou stále hlubší odstrčenost "kutí" ve svém příšeří dál – velmi dobře totiž ví, že pýcha, kterou vědo-technika převzala z jejích rukou, a to aniž by o to filosofie sama usilovala, vskutku předchází pád. Ví, že pozitivní konstrukce "světa", je přeludný cíl, jehož "plody" již sama zakusila.
A pád také velmi rychle přišel – vědo-technický "optimismus" netrval ani celé století. A tento "pád", bohužel, měl nutně takovou podobu, jež odpovídá charakteru praxe, jež je vědo-technice vlastní. Avšak ani katastrofa první poloviny dvacátého století nestačila. Museli jsme všichni "počkat" až na zhroucení poslední pozitivní metafyzické aplikace, jež se v mnohém o vědo-technický "optimismus" jakožto celek opírala – totiž: různorodých teorií a "praxí" kořenících v marxismu. A toto definitivní zhroucení přišlo až v šedesátých letech dvacátého století.
*
Architektonická postmoderna tak jednoduše vyslovila to, co filosofie dávno "věděla" a co nikdo od ní nechtěl slyšet. Je to ale vlastně "logické" - filosofie je přeci jenom poněkud "vzdálená", obzvláště tehdy, pokud "ne-filosofie" tuto vzdálenost jakožto prostou "pomluvu" navíc ještě "roznáší". Museli jsme tedy počkat, až ony "dávno věděné pravdy" objeví někdo, kdo je člověku bližší – a která ze "speciálních disciplín" má k "obyčejnému" člověku blíže, než právě architektura.
A jak se tento "objev" odehrál? No veskrze "odcizení" architektury samotné. Je v tom totiž zvláštní, velmi intenzivní kontrast: jak se mohla tak člověku blízká "disciplína" témuž člověku tak absurdně vzdálit? Jak se mohla "disciplína", jež tak intenzivně ovlivňuje život člověka a lidského společenství, od člověka tak oddělit a postavit si ho tak ostentativně jako fungující věc začleněnou do struktur dalších věcí? A jak si z tohoto zvěcnění člověka "udělat" pseudo-kulturní "kánon"? Hle, otázky ... Můžeme něco takového "odpustit" vědě? Těžko, ale možná, že bychom to nějakým způsobem dokázali. Ale architektuře, jež bezprostředně ovlivňuje to "v čem" žijeme? Architektuře, kterou každodenně bezprostředně, přímo a nereflektovaně prožíváme a jsme s ní vlastně v permanentním doteku? Kdepak, architektuře se jednoduše "odpustit" nedá ...
Vzpomenete si na naše přirovnání architekta ke krejčímu? Jistě, trochu přitažené za vlasy, ale vězte, že je velmi těžko nosit šaty, které se vám "nelíbí" – obzvláště když připomínají vězeňskou uniformu. Vězeňská uniforma totiž vskutku "sleduje funkci", a to důsledně a precizně. Jistě můžeme být donuceni takovou uniformu nosit, avšak nikdo nás nemůže donutit tomu "rozumět" – totiž rozumět, že je to "správné", "dobré" a "krásné".
Že lidé nerozumějí architektuře? Že nerozumí jejímu "jazyku"? Jejím "vysokým" krystalickým formám naplňujících pseudo-kulturní pseudo-ideál? Jistě, odpověď moderního avantgardistického "intelektuála" je známá:
"Lidé nerozumí, protože jsou nevzdělaní, utopení v běžnosti a předsudcích, od kterých se nedokáží odpoutat – je třeba je vzdělávat, aby pochopili naše skvělé výkony, díla a cíle, ke kterým je vedeme."
... hle, zase ona pověstná "osvěta", "osvěta osvícenství" a "osvěta" kulturních revolucí ... v modrých uniformách a se stranickými knížkami v rukou. "Osvěta", jež má jediný cíl: poslušnost pohybu "revoluce" a její "vysokým cílům". Ovšem od konce šedesátých let byl tento postoj, a všechny podobné, již zjevně neudržitelný – a to nejenom v architektuře. A nejenom neudržitelný, nýbrž i nesnesitelný – a nesnesitelný i pro některé z architektů samotných.
I architekt je jenom člověk ... a to člověk, který chce být člověkem – a ne jenom objektivizovaným svazkem funkcí.
*
Postmoderna vyhlásila v architektuře, a pro architekturu samotnou, konec "velkého pochodu" směrem k vytváření "nového světa" a "nového člověka" v universálním řádu "světa" a jeho "pohybu", jenž je zároveň i koncem osvícenského intelektuála ... a osvícenského architekta. Vyhlásila i konec "formování" homogenního prostoru universálního fungování ve prospěch "danosti" heterogenity "prostorů" – "prostorů", jež jsou "kvalitativně" odlišné a nesouměřitelné, i když se přes tuto nesouměřitelnost mohou vyskytovat a vyskytuje v jednom "místě". "Místě" čeho? Nějakého dalšího "universálního" prostoru? Oh, ne – nikoliv: v "místě" svého setkání. V "místě", kterému budeme pro příště říkat: "rozhranní" – v "místě", které tvoří prostory samotné svým dotekem.
Heterogenita prostorů? Heterogenita jazyků? Pluralita "světa" či "světů"? To jsou všechno velká témata – témata, která filosofie zná od svého samotného počátku a která si v zásadě zapověděla spolu s velkým Parmenidem z Eleje:
"Parmenidés... tvrdě, že vedle jsoucího není nejsoucí ničím, nutně se domnívá, že jsoucí je jedno a že není nic jiného... Pokud je však nucen řídit se jevy a pokud myslí, že je jedno podle rozumu, ale mnohé podle smyslového vnímání ... "
Zl. A 24 z Aristotela
Metafyzika "nezná" plurality – ta je pro ní jen "východiskem" iluzorního, klamného, pochybného "světa" naší přirozené "samozřejmosti" – oné iluze, kterou je nutno pozitivně "re-z-konstruovat" na základě jednoty, dobra, pravdy a krásy. Iluze, ze které je třeba se "spasit".
... architektonická postmoderna tak sáhla do vosího hnízda ... a co následovalo, následovat muselo. Nebylo pravděpodobné, že by se mohla s jeho bodavým bzukotem vyrovnat sama. Spodní proud moderní filosofie tak dostal šanci vystoupit z "ilegality" – stal se potřebným a konečně, i když zdaleka ne každým, vítaným.
GeoN
... kus řeči:
Hmmm, Eleaté... (draculka - Mail - WWW) Vloženo 30.09.2006, 21:38:37
tak odtud vítr vane - kdysi jsem pro ně měla určitou slabost :-) Ta ovšem zůstala nesdílena s okolím, takže jsem je tak trochu pustila z hlavy - děkuji za připomenutí.
víte, draculko ... (GeoN - Mail - WWW) Vloženo 01.10.2006, 00:58:14
... tenhle článek jsem začal psát "pro" jednoho architekta (z podnětu našich hovorů) ... ale on se mi na všechna má "moudra" nakonec česky řečeno: "vykašlal", protože "jak-známo" architekti jsou "ze-všech-nejchytřejší" ... a na co jim nestačí "chytrost", tak to "vezmou" tak-"intuicí" ... "aby to sedlo" ... :-/
***
... "vítr fouká"? ... no, co bylo u Parmenida krystalicky čisté a téměř "dětsky naivní", tak to budou jeho následovníci už jenom kamuflovat ... Elejští jsou tak skvělými svědky ...
... další poukazy jsou i zde:
http://geon.bloguje.cz/tema-19-o-architekture-t.php (to je také ještě torzo)
... a zde:
http://geon.bloguje.cz/tema-26-kladivo-na-filosofy-t.php (to už je tak-nějak v celku :-)
Děkuji GeoNe, (draculka - Mail - WWW) Vloženo 01.10.2006, 08:26:37
já osobně (a tedy přímo) žádného architekta neznám, a ani nevím, zda jsem někdy s nějakým architektem mluvila. Tyhle texty o prostoru a rozhranní (mně osobně "nn" v tomto výkladu sedí)jsou čtivé, i když uznávám, že pro některé architekty možná ne příliš lichotivé.
"Intuici" používám také (nelze si nevšimnout), pro mne je to jakési orientační vodítko, jakmile mi intuitivně něco nesedne, tak začnu pátrat (stojí-li to za námahu) po příčině. Víte, ono, když něco tzv. "sedí", tak si toho často vůbec nevšimneme, teprve když něco "nesedí", tak se to stává předmětem zájmu. Já bych "intuici" nezavrhovala.
Zdá se, že mne nakonec provedete skoro celým blogem. Já si to ráda přečtu... :-)D.
•
