Text na pokračování prvně publikovaný v roce 2005, na platformě bloguje.cz (zanikla roku 2012). Zveřejněné články jsou láskyplnou vzpomínkou na jejich autora. Stay in touch (wherever you are) ... :-)
6.12.2005
... aneb: prostor a super-prostor
Čtenář si jistě vzpomene na to, co jsem zmínil hned v první části – zkráceně zopakuji:
a/ ... stavba, kterou se má architekt ve své práci zabývat, je ve své "struktuře funkcí" opravdu tím, o co stavebníkovi jakožto budoucímu "uživateli" běží.
b/ .... tatáž stavba, o kterou běží, je ve svých vlastních "funkcích" pouze něčím, co má sloužit jiné "obalové" struktuře funkcí jakožto prostředek dosažení něčeho jiného – především reprodukce kapitálu.
To, co vyslovují tyto dva body, můžeme pochopit jakožto dva stupně proměny člověka ve věc v kontextu architektury, a to hned v celém velmi komplexním celku.
Na první úrovní (bod "a"), která byla v zásadě provedena již moderní architekturou, je člověk začleněn jakožto věc do funkční souvislosti dalších věcí, to jest: v našem případě všeho toho, čím se věcně zabývá architektura. Je sem začleněn jako cokoli dalšího – kupříkladu jako schodiště či židle – a pokud "vše", tedy člověk a všechny ostatní věci "správně" a "souladně" fungují, pak je dle této "představy" dosaženo "cíle". Ovšem zde je právě ten "háček":
... tento "cíl" jakožto kulturní "ideál" či přesněji jakožto metafyzická hodnota z tohoto věcného fungování stále vypadává.
A co to vlastně znamená?
... znamená to jediné: jak architektura sama, tak samotný architekt do tohoto fungování nepatří – jestliže architekt je tím, kdo o dosažení "ideálu" usiluje, pak architektura je prostředkem a zároveň vyjádřením tohoto dosahování.
Zajímavé, že ano? Jestliže člověk, rozumějme člověk jakožto ne-architekt, je v moderně plně začleněn do "vnitřku" věcného fungování, a tedy do kontextu celku civilizace, pak architekt a architektura nikoliv. Architektura je nadále součástí metafyzicky konstruované kultury a architekt je jejím "subjektem", jež toky civilizace svými kulturními výkony koriguje, formuje, a je jí tudíž stále nadřazen – je z ní vyňat. Zdá se Vám to podivné? Nene, nedivte se: na tom není nic podivného. Tato pozice byla, ještě donedávna, intelektuálovi v kontextu metafyzické kulturnosti vskutku vlastní – a tudíž samozřejmě i architektovi. Novověký metafyzický intelektuál (a nejenom novověký) se "samozřejmě" reflektoval jakožto ten, kdo přináší ono "nové", "pokrokové" a "moderní", jakožto ten, kdo přináší "osvětu" a " pravdu", a byl taktéž jakožto takový v zásadě respektován. A kým respektován?
Samozřejmě, že především nositelem druhé, vyšší úrovně zvěcnění člověka, kterou máme, pro kontext architektury, vyjádřenu v bodě "b", a to i v tom případě, kdy byl architekt jakožto intelektuál v jednom a tomtéž i vlastnickým "podnikatelem", což v případě této profese můžeme předpokládat. A to je vskutku významné:
Architekt, jakožto intelektuál, do konce moderny podřizoval své vlastnické motivace (a tedy sebe sama jakožto vlastnický subjekt) svým motivacím kulturním (a tedy své subjektivitě kulturní), a jakožto takový si kulturně, právě a především ve "věcech" architektury, podřizoval i ostatní vlastnické subjekty, kterými byl pak respektován jako kulturní autorita. A právě odtud a jen odtud byli architektura a architekt vyvázáni z civilizačně funkčních mechanismů.
A vrcholem této kulturní role architekta jakožto intelektuála bylo právě a především období třicátých let minulého století, vrcholem vyjádřeným především funkcionalistickou architektonickou "školou".
A není vůbec divu! Kulturní zájmy architekta jakožto intelektuála v podobě funkcionalistických ideálů se právě v těchto ideálech vzácně sešly se zájmy tehdejších vlastnických sociálních vrstev – funkce a výkon legitimizované zmírněnými a pseudo-humanistickými ideologiemi různých zabarvení. To bylo přeci dokonalé! – vzpomeňme jen na našeho Tomáše Baťu. Vytvoření a "vyjádření" jednotného kulturního ideálu v celé škále od vily vlastníka továrny, přes bydlení úředníků a dělníků až k továrním a skladovým halám – nemohlo být dokonalejšího uskutečnění vize kulturní "estetizace", a zároveň "morálního" vyjádření, civilizace a civilizovanosti, jež je celku novověku od samotných počátků vlastní. Vyjádření, jež šlo až na samotný pokraj pohlcení kultury civilizací – ovšem pouze a jen na samotný pokraj.
A poznámka na okraj: "ideál" sjednocení civilizační funkce a kulturní hodnoty nemusel být, a také nebyl, cizím i jiným ideologickým metafyzickým rozvrhům moderny, než těm, jež se rozvíjely v kontextu západního liberalismu – jak všichni víme: bylo tomu v moha případech a situacích právě naopak.
*
Co zbylo z metafyzické kultury dnes? Víme, že již téměř nic. A objevuje se něco, nějaká jiná kulturnost, jež by jí nahradila? Bohužel, nikoliv – nic na obzoru: jsme akulturními společnostmi a stále více jedinou "globální" akulturní společností.
A v této "chvíli" konečně přichází na řadu náš bod "b" ve svém masivním účinku:
... architekt přestal být v naší žhavé současnosti subjektem kultury, přestal být metafyzickým intelektuálem jakožto kulturní autoritou a byl jako mávnutím kouzelného proutku proměněn v pouhého "podnikatele" – "podnikatele", který prodává "projekty" staveb jakožto ve zboží proměněné duševní statky.
Hle, a je to venku. V zásadě lze říci velmi přízračnou větu: "Zmizela-li metafyzická kultura, pak zmizela i architektura." – architektura tak prožila jen velmi krátké období své vědomé a reflektované existence, jež se v zásadě kryje s dějepisným obdobím novověku, protože až do okamžiku zrodu nového věku jakožto samostatná "disciplína" vlastně neexistovala. Prožila si svá dvě století a zanikla – či přinejmenším akutně zaniká. A v mnoha ohledech lze říci, že vlastně nestihla ani vyrůst ze svých dětských střevíčků. A kdo "oznámil" tuto smrt velmi mladé spanilé dívky? Jistě, již to víme: post-moderna.
*
Architekt je dnes ve stejně zoufalém postavení jako každý "bývalý-metafyzický" intelektuál. Není respektován a v tomto ne-respektu se "rozpadá" na dvě protilehlé strany. Na jedné straně se stává vlastnickým "podnikatelem", s čímž se postupně také identifikuje. V tomto má velké štěstí, protože jeho "obor" mu takovou identifikaci umožňuje – architektura se pro nemnohé může v určitých situacích vskutku stát "podnikáním" velmi výnosným. Na druhé straně se ovšem "rozpadá" do druhé poloroviny – svou proměnou v "prostého" zaměstnance, přičemž právě tato varianta bude tou vskutku častější. Nebudeme se zde a nyní zabývat sociálním aspektem tohoto rozpadu, který je bez tak aktuálním pro veškerou inteligenci, a nejenom pro architekta – budeme se zabývat tím, co to znamená pro umírající, či přesněji ne-mrtvou, architekturu.
Skutečnost je vskutku (pro architekturu, samozřejmě) tristní: pro nikoho již není, a téměř vždy již ani být nemůže, cílem a účelem, nýbrž se stává čistým prostředkem dosažení cílů jiných. Pro architekta-podnikatele se stává prostředkem reprodukce jeho role a pozice vlastníka (v tomto případě "atelieru" jakožto kapitalistického podniku) a pro architekta-zaměstnance se stává prostředkem čiré obživy.
Ovšem v případě právě architektury se celá "věc" komplikuje navíc tím, že je zde vcelku možná a často pravděpodobná mobilita mezi postavením vlastníka a zaměstnance, a to právě a především mezi jednotlivými architekty samotnými. To je dáno tím, že architektova práce je vskutku a po výtce prací duševní a výsledkem této práce je právě a především duševní statek, takže k produkci takového statku není třeba ani tak příliš velkého kapitálu jako právě, především a jen duševní práce. Klíčovým "faktorem" je tak v oboru architektury v rovině vztahu zaměstnavatele a zaměstnance pochopitelně a především to, co označujeme titulem: "zakázka". Vztah architekta-podnikatele a architekta-zaměstnance je tak zásadně a navíc vždy latentně konkurenční, protože zaměstnanec může kdykoli nějakou "zakázku" získat a proměnit se tak sám v podnikatelský subjekt. To je ovšem v prostředí relativně úzkého trhu, kterým architektura jistě je, pro aktuální vlastníky vždy chronickým ohrožením.
A právě toto permanentní napětí uvnitř architektury jakožto oboru nutně posunuje architekturu samu do ještě hlubší pozice prostředku, než bychom si mohli na první pohled myslet. Úspěšný architekt je totiž stále pod tlakem nejenom "investorů" či "stavebníků", od kterých získává své "zakázky", nýbrž je vystaven trvalému "konkurenčnímu" tlaku architektů dosud ne-úspěšných, které zpravidla také zaměstnává jakožto své zaměstnance. Díky tomuto dvojímu tlaku tak v zásadě zcela "vypadává" z odborné práce, v zásadě zcela přestává být architektem a stává se pouhým "načrtávačem" či "ideovým vedoucím", zatímco je plně "vytížen" svou podnikatelskou rolí, ze které architekturu samu doslova musí tlačit k maximálnímu výkonu právě a jen vzhledem k této a jen k reprodukci toho svého postavení. Odtud plyne, že na architekturu samotnou nejenom, že "není čas", nýbrž musí být i formována určitým směrem, ze kterého se pokud možno nesmí vychýlit. Podnikatel si tak plně podřizuje architekturu, a tedy i architekta – a architektura se tak pro architekta-podnikatele proměňuje v čiré médium reprodukce kapitálu jako třeba párky v rohlíku či provozování horské dráhy na Matějské pouti.
A co architekt-zaměstnanec? No o toho se nemusíme "bát" – je vzdělaný a inteligentní, takového ho přeci architekt-podnikatel potřebuje, a jakožto takový sleduje tentýž cíl jako jeho zaměstnavatel, i když pouze a jen v modu možnosti. Tím, co mají společného, je samozřejmě nezájem o architekturu samu, a to dnes zjevně již od "studentských let". Vždyť: co potřebujete k "založení" vlastního "atelieru"? Stačí přeci dva tři počítače, velkoformátová tiskárna či plotter, a hlavně vědomosti a vlastní duševní práci v "legální formě" – a pak jen a jen: "zakázka".
*
Co se tedy stalo architektuře po zániku metafyziky, po zániku metafyzické kultury?
Jednoduché: stala se definitivně věcí stejně jako před tím ve věci proměnila člověka v kontextu "fungování" svých pozdně moderních "projektů". Náš bod "a" tak zahrnul a obalil náš bod "b" – a v tomto obalu se stává fungující věcí i architekt sám, a to lhostejno zda jako zaměstnanec či zaměstnavatel. V obou případech je totiž architekt, vskutku se zabývající architekturou, podřízenou fungující věcí zahrnutou a včleněnou do nemilosrdně fungujícího věcného toku reprodukce kapitálu, jenž se již ničím jiným "neřídí".
Homogenní funkční prostor pozdní kulturní moderny se tak proměňuje v super-funkční super-prostor zcela odkulturněného "kapitálového trhu" (a tedy v celku čirého civilizačního fungování), což, jak uvidíme, neponechává ani samotný prostor "architektonický" bez vážných následků. Vzniká tak totiž prostor super-homogenní, a tedy naprosto zcela "tvárný", zcela "k dispozici", v němž se samo míněné "utváření prostoru" (ono "utváření prostoru" údajně má být a "fakticky" je "činností" architekta) stává tokem věcného fungování "vyššího" řádu.
Prostor, jež již vskutku může být "formován" jakkoli a kýmkoli, a to pouze a jen vzhledem k "zájmům" oné nejvyšší a "řídící" vrstvy funkčního celku.
*
pokračování>>>
GeoN
