Text na pokračování prvně publikovaný v roce 2005, na platformě bloguje.cz (zanikla roku 2012). Zveřejněné články jsou láskyplnou vzpomínkou na jejich autora. Stay in touch (wherever you are) ... :-)
14.12.2005
... aneb: prostor "kvalitativní"
Kde se tedy ocitá architektura jakožto kulturní disciplína? – Ve vakuu: v prosté absenci kultury, v nekončícím tunelu času po postmoderně.
Přesto si je třeba uvědomit nejenom tu skutečnost, že absence něčeho je stále jistou přítomností toho, co absentuje. Je si třeba uvědomit i to, že jak architekt, tak i "majitel super-prostoru", to jest vlastník (v rámci vlastnického sociálního systému), jsou stále a pořád i lidé, a tudíž je absence kultury stále prožívána, i když stále slaběji a sekundárněji. Je nyní vskutku onou "jahůdkou na dortu", jež nám stále zoufaleji chybí. Nežijeme tudíž v přítomnosti nějaké kultury, nýbrž jsme se propadli do bytí "v touze" po kultuře – a tato touha je také tím posledním, co slovo "kultura" drží v našem slovníku.
Jde však o situaci paradoxní – čím více se snažíme svou "žízeň" po kultuře uspokojit, tím více narážíme na její faktickou absenci a jsme nuceni si tutéž "žízeň" jakýmkoliv způsobem začlenit do onoho homogenního super-prostoru, jenž jediný nám zůstal. Mimo něj již totiž není žádné "existence", což vede k jedinému: začlenění činností i produktů naší touhy po absentující kultuře do nitra fungování něčeho, co je jí zcela protivné a co by měla ve správných "vztazích" ovládat, a nikoli být podřízena. Kultura se tak, přes veškerou naši snahu, nijak "neobnovuje", nýbrž veskrze naší "toužebnou" činnost samu spíše ještě hlouběji zaniká v nepřítomnosti zapomnění.
foto: www.archiweb.cz
A co tedy v této situaci architekt, architektura a "architektonický" prostor?
Architekt si je stále mlhavě a instinktivně vědom, že architektura je "disciplínou" kulturní. Matně "ví", že pak by se architektura nemohla nijak lišit od technického stavebnictví a byla by jím nemilosrdně pohlcena, a samozřejmě: jakožto člověk "touží" po kultuře. Snaží se "tvořit".
Avšak: jak se "tvoří" v kulturním vakuu? Jak se "tvoří" v prostředí, kde se nikomu nedostává společně sdílených "pravidel", "formy" i "obsahů", jež jsou východiskem, oporou a kontextem "rozhovoru? Skutečně – velmi těžko, ne-li vůbec.
Výše jsme se zmínili o dvou možných extrémech formace, především metafyzické, kultury: uzavřené (či "statické") a otevřené (či snad "dynamické"). Pravdou je, že každá konkrétní lidská kultura je směsí uzavírajících a otevírajících "motivů" pohybující se na spektru mezi oběma myšlenými extrémy. Těmto myšleným extrémům pak odpovídá i tvořivá kulturní "praxe", jež se v jejich kontextu odehrává.
1/ "Uzavřené" tvoření směřuje k "dokonalosti vyslovení" fixovaných obsahů při snaze o "dokonalost" stejně fixovaných metod. Samozřejmě, že ona "dokonalost" je v obou případech oním fiktivně-otevřeným "prostorem", do kterého směřuje a "vybíjí se" tvořivá "energie". V toku tvorby z individua na individuum, z "generace" na "generaci" se tak nemění ani obsahy ani metody, nýbrž je usilováno o "dokonalost" vyjádření pevně daného, a tedy tím, co se proměňuje, je jen a jen míra a kvalita této "dokonalosti" uznaná a uznávaná všemi účastníky rozhovoru dané kultury.
Je jisté, že k takovému uznání je třeba nějaký hodnotící etalon, ve srovnání se kterým je ona "dokonalost" měřena. A právě zde nalezněme hlavní znak "uzavřeného" tvoření: jeho minulostní, k minulosti přivrácený charakter. Totiž tím, co je uznáváno za nejdokonalejší, se nachází zpravidla v hloubi minulosti celého toku určitého tvoření, kam je opět zpravidla "umístěni" i jeho "mýtické", archetypální výkony a tvůrci, jež pak zmíněný etalon "tvoří". Odtud je právě tvořené, přítomné "časově logicky" něčím, co má nejmenší šanci na "dokonalost" a od budoucího lze opravdu "těžko něco čekat", protože "dokonalé" bylo již vytvořeno, zatímco přítomnost a budoucnost se tuto dokonalost snaží pouze "napodobit". To ovšem neznamená, že by se nic z budoucího či přítomného nemohlo nikdy stát součástí "sféry" etalonu. Jistě, že může, ovšem jen tehdy, až se ponoří v toku času do minulého – čím je tvořivý akt a jeho produkt "starší", tím větší "šanci" má k tomu, aby byl uznán "dokonalým" či "dokonalosti" se "blížícím".
2/ "Otevřené" tvoření je oproti "uzavřenému" v toto hlavním, temporálním znaku zcela převrácené – je především budoucnostní, je vrženo a vrháno k budoucnosti. V kontextu otevřené kulturnosti jsou, jak již víme, přítomna pouze nejobecnější metodická pravidla a zcela nezbytné obecné obsahy, jež jsou na tato pravidla vázána. A celý zbytek je pak zcela "napospas" dané kulturní tvorbě. Předmětem tvoření je zde tak doslova vše, a to tak, že celý tok tvoření "vypadá" jako vyplňování prázdného "prostoru" obsahem, který ještě není a nikdy nebyl přítomen. Odtud plyne, že "nové" je vždy očekáváno a předem hodnoceno jakožto možnost na to, být "lepším", a to v zásadě bez nutnosti předchozí shody mezi účastníky rozhovoru o tomto očekávání a hodnocení.
Ovšem i zde potřebujeme nějaký etalon k tomu, aby mohlo být rozhodnuto, zda ten či onen tvořivý čin vedl k "pokroku" směrem k "lepšímu". Ale v tomto případě nemůže být zanořený v minulosti, protože minulé je zde vždy již "překonané", a tudíž tím, co je zde měřítkem, je právě aktuálně, přítomně "platné", a tedy právě a přítomně překračováné a "překonáváné". Samo toto "překonání" je pak chápáno dvojím možným způsobem: jakožto úplné škrtnutí přítomného jakožto "špatného" a jeho zahrnutí ke "zbytku" minulého na straně jedné a jakožto zahrnutí do nového tvořivého činu tak, že tento nový čin staré-aktuální zahrne a připojí nějaký nový zásadně podstatný "vklad", na straně druhé. Pravdou je však opět to, že se tyto dva způsoby zpravidla doplňují a prolínají. Vcelku je zde tedy platné, že shromaždištěm "dobrého" je v případě "otevřeného" tvoření aktuálně přítomné a hlavně budoucí, což je pravý opak k tvoření "uzavřenému".
Pozorný čtenář pochopil, že "otevřená" tvořivost v kontextu otevřené kulturnosti je vskutku výjimečná – ne-li zcela unikátní. Kde, že? No jistě, v Evropě, a to v zahájení řeckou metafyzikou. Tato skutečnost nás však na tomto místě nezajímá – my v této chvíli směřujeme k závažnému dotazu:
"Co zbude z budoucnostně orientované kultury, ztratí-li svou dynamiku kontinuálního kumulativně-negativního růstu a postupu směrem k 'lepšímu'?"
Odpověď: "Naprosto nic!" Proč? Jednoduše proto, že všechny "výsledky" otevřené kultury jsou vlastně vždy již negovány, a pokud zmizí kontinuální děj "pokroku", pak mizí i celá tato varianta kulturnosti jakožto celek – v celém svém obsahu i formě a především: ve svých dějinách. "Vývoj" se rozpadá.
A co se v tomto případě stane s "otevřenou" tvořivostí? Odpověď: rovněž zcela zmizí, protože již nemá onen kontinuální proud, do kterého by se svými činy začlenila. Tvorba "nového" tak, bez sjednocujícího nejobecnějšího formálního a metodického celku, přestává být tvorbou "lepšího" a stává se zcela difúzním a konfúzním "výkřikem" jednotlivce, jež na nic nereaguje a o nic se neopírá, stejně jako nic nepopírá, a na který se nedá reagovat, protože není "v čem". A tím mizí i veškeré "otevřené" tvoření vůbec – stává se "nesmyslným blábolením autistovým".
A ve stejné a téže situaci je i současný architekt a architektura. Současná architektura a architekt "blábolivě tvoří v" ze všech kulturních "předpisů", omezení a smyslů zbaveném, a tedy zcela amorfním, homogenním "prostoru", a to: zcela libovolně a frivolně v celém, ničím neomezeném, spektru možností a variací od těch "nejumírněnějších" až po ty nejbombastičtější. Obojí se vrhá do "tvorby", která již dávno nemá jakýkoli smysl, který by mu formálně a metodicky jednotný kontext kultury mohl dát, se snahou vytvořit "něco nového", "něco zvláštního" s cílem pokračovat v evropském "tradičním" novismu a futurismu. Při tom však produkují nejenom stále větší hromadu bez ladu a skladu, hromadu vskutku "originalit“ – „originalit", které nepřekračují "záměr" a "mysl" tvůrce samotného. Vzniká tak jen a jen smutná a šedivá zmatenost "individualit" až na abstraktní dřeň významu tohoto slova – nesmyslná diskontinuitní směs rezultující v úmornou frustrující stejnost a vyprázdněnost.
foto: www.archiweb.cz
Ovšem ani zde celá věc nekončí: je totiž tato zcela a absolutně "otevřená" tvořivost opravdu tak otevřená? V jistém smyslu ano – ovšem jen a jen v tom "směru", ve kterém je zbytečná a zcela "neúčinná". Naše čistě civilizační současnost totiž bývalou kulturu dílem absorbovala, totiž v těch případech, kdy její dotyčné "složky" byly převoditelné na technické fungování, a dílem vyřadila z jakékoli "účinnosti", z jakékoli platnosti a respektovatelnosti, čímž v tomto díle z kultury udělala jakousi soukromou "zálibu" či "úchylku". Neabsorbovatelné "zbytky" pak v tomto "ghettu" pomalu vymírají na úbytě, aniž by si toho kdokoli všiml.
Do podobného "vnitřního exilu" je pochopitelně uzavřena i kulturní architektura a architekt. V tomto místě vskutku říkám: "kulturní architekt", a míním tím onoho po kultuře, a tedy i architektuře, "žíznícího" architekta, který stále "tvoří" i mimo platný kontext jednotícího kulturního rámce a odmítá se, byť je instinktivně a nereflektovaně, architektury vzdát ve prospěch čiré techniky. "Žíznící" architekt tak nutně "žízní" po přeludu, který se jmenuje: "osvícený investor", jež by architektovi umožnil jeho tvorbu uvést ve skutečný čin – takový "osvícený investor" je pak tím jediným, co může kulturnímu architektovi dovolit přežít.
Je něco takového smysluplným? má cosi takového "šanci na úspěch"?
Jistě, že nemá – mimo souvislost jednotící kulturnosti totiž nemají architektovy kreace, mimo něj samotného, žádnou "cenu" už jenom proto, že tyto kreace jsou "napsány" v architektově "soukromé řeči". "Osvícený investor", který "podpoří" architekturu pro architekturu samotnou, je dnes fikce, jež se může stát skutečnost jen v opravdu výjimečných případech, a to snad jen díky nějaké paranormální komunikaci mezi opět výjimečnými individui, jež tak vytvoří vnitřně dvojitou "monádu bez oken".
Nakonec vše dopadne opět a jen tak, že sama "tvorba" kulturního architekta se stane opět a jen prostředkem, a nikoli cílem, to jest tak, "jak by to mělo být", a tudíž se stane instrumentálním prostředkem uvnitř civilizačních dějů.
Jak? – Jednoduše: architektova kreace je použita a užita jako nástroj v situacích a pro ty účely, kdy je třeba nějaké "zvláštnosti" či "individuálnosti" k dosažení nějakých, jakýchkoli cílů – to jest v případě architektury jakožto oboru dotýkajícího se stavění budov: prezentace či "zviditelnění" investora. Zde a jedině zde je "segment trhu" pro našeho nyní již pseudo-kulturního architekta a jeho "tvorbu". Jeho "tvorba" je tak doslova degradována na úroveň a do podoby činnosti třeba a kupříkladu reklamní agentury, jejíž úspěšnost je měřena počtem úspěšných reklamních kampaní (v případě architekta "realizací"), a pro kterou je tudíž každá další taková úspěšná kampaň (v případě architekta "realizace") sama sebou reklamou na ni samotnou (v případě architektury pochopitelně: "architektonický atelier"). Architektura se tak v koncích stane opět zcela "vedlejší“ – a jsme zpět tam, kde jsme "začali“ – u zcela amorfního super-prostoru super-fungování, jenž je svorně formován ve dvojitosti investora a architekta s jediným cílem: reprodukcí "kapitálu".
"Formování" prostoru, ono pověstné "vytváření" prostoru je tak, ať chceme či nechceme, prostředečně instrumentální a nebere se v něm ohled doslova na nic – ani na přirozenost, ani na již bývalou metafyzickou kulturu a kulturnost – přičemž jakákoli "tvorba" v drtivé většině je předstírána jakožto součást "prezentace produktu". "Formovaný" či "vytvářený" prostor jakožto tento "konečný produkt" (za který je konečně zaplaceno) je "formován" vskutku a jen s dvojím ohledem:
1/ .... aby byly splněny základní a potřebné technicko-civilizační funkce stavby s tím, že do tohoto fungování jsou jakožto fungující věci začleněni i lidé jakožto individua či jejich větší nebo menší skupiny.
2/ .... aby byl efektivní investicí, z hlediska jak investora tak i architekta či architektonického atelieru.
Tomu ovšem odpovídá jak metoda tvorby takového "prostoru", tak i jeho výsledné "fungování" a "tvar", což obojí je zcela vykořeněné a irelevantní k člověku a lidskému společenství jakožto takovému v jejich přirozenosti. Metoda "formování prostoru" je tak hlavně "pohledová“ – „eidetická" (EIDOS – „vzhled"), a nikoli náhodou dnes plně podporovaná technologizovaným navrhováním s pomocí výpočetní techniky, jež umožňuje tento "vzhled" či "pohled" vygenerovat ještě dříve, než je stavba postavena, či dokonce: než se rozhodne, zda se vůbec bude stavět. Skutečnost, že tato pohledovost a pohlížení je zcela mimo-lidské a ne-lidské či stylizované do jakéhosi supra-reálného "oparu" mimo jakýkoli lidský život, není totiž vůbec "na závadu". Naopak: tato pohledovost je hlavním prostředkem prodeje a uplatnění projektu, protože investor jím získává hlavní informaci o zboží, do kterého investuje. Současná architektura tak "staví" především a hlavně, ne-li jedině – „pro oko", "pro pohled".
A co má být tímto "pohledem" viděno? Jistě, že "zformovaný prostor“ – zformovaný tak, aby byl "vidět", aby se ukazoval ve své obnažené funkci – v její síle, v její moci a její "nepřekonatelnosti", jež je "nepřekonatelností" především investora, který tak tento prostor nejvlastněji zformoval. A je při tom lhostejné, zda tímto investorem je nadnárodní superfirma či rodina akulturních zbohatlíků a zda jde o superhotel či o rodinný dům.
foto: www.archiweb.cz
Architektura tak již fakticky skutečně neexistuje – je pouze předstírána: tu "skromně" a "tiše", ale hlavně – bombasticky. Byla již fakticky zcela absorbována fungováním civilizace. Přízračný pozdně metafyzický sen funkcionalistů se tak skutečně vyplnil, avšak rozhodně jinak, než si sami představovali. Funkce totiž člověka "neosvobodila" a ve svém "zjevu" ho neobklopila krystalicky čistou "krásou" znějící třeskutou "pravdivostí", nýbrž si ho zcela podrobila a obklopila nesnesitelností ostentativně demonstrované moci, jež ho ovládá, vykořeňuje a používá jakožto jakoukoli jinou věc. Architektura byla vždy mocným nástrojem formování lidské existence, avšak nikdy nebyla ve službách takové ničivosti, jak je tomu dnes – ve své zcela technizované a civilizované podobě: ve své podobě koncové či dokonce posmrtné.
Je to smutný mezi-závěr?
Jistě, že je. A existuje ještě nějaká jiná možnost? Snad. Já této možnosti říkám: "návrat k heterogenitě“ – ano, doslova "Návrat" k heterogenním prostoru, k prostoru "kvalitativnímu", který není a nemůže být nijak formován, utvářen či vytvářen. K prostoru, který je "daný" a který nás "předchází" tak, že je založen ve struktuře naší existence – jakožto existenciál v celku své konkrétní komplexnosti. A tedy prostor, který člověk pouze rozeznává, kterému "naslouchá" a jenž ve svých věcech, a tedy i ve svých stavbách, pouze vyslovuje tak, aby vystoupil ve svých "roz-hran-ních" jakožto lidské obydlí – jakožto prostor, či přesněji prostory, ve kterých člověk v toku svého konkrétního života "bydlí".
Hle: možnost architektury jakožto "služby" lidskému bydlení v zakořeněnosti jeho existence.
... kus řeči:
vsuvka (psovod - Mail - WWW) Vloženo 08.02.2006, 23:57:03
...dočetl jsem až sem...
budu pokračovat..., nicméně vsouvám: některé "věci" (promiňte) prostě.....
....nevíte.
Re-psovod (GeoN - Mail - WWW) Vloženo 09.02.2006, 01:59:05
... určitě, jistě !!! ...
PS Re-psovod (GeoN - Mail - WWW) Vloženo 09.02.2006, 02:29:35
... ještě,aby nedošlo k nedorozumění ... tématem toho textu není ani post-moderna, ani "současný stav architektury", ale prostor tak, jak by mohl být pro architekturu ...
•
