Putovala jsem na škole z ateliéru do ateliéru, až jsem se jednou konečně zastavila. Bylo to v ateliéru Ivana Kroupy a Radky Kurčíkové. Tématem semestru bylo co do typu stavby (tedy ve smyslu "co" - třeba kanceláře nebo škola) "volné zadání" omezené pouze umístěním, tedy "kam", v širším smyslu na území Malé Strany a Starého Města. Zadáním tedy bylo najít si místo určité a rozhodnout se "co". Okolnostmi a nároky přijetí do ateliéru se nebudu zdržovat, nepatří to k tématu a stejně je to nuda. :) @Tetrapylon /Součtveří @Dokončení @Z jiné strany...
A tak mě po delším přemítání napadlo, že bych mohla "zkusit" místo na Staroměstském náměstí, na kterém/kde dříve stávala část Staroměstské radnice (přesněji její východní novogotické křídlo), jež byla vypálena za Pražského povstání v r.1945 nacisty, a (v minulosti) i Krennův dům, zbořený/zbouraný v rámci pražské asanace na přelomu 19. a 20. století.
Prázdné místo u Staroměstské radnice
Je to dost populární a vyzývavá věc mezi architekty, tohle prázdné/uvolněné staroměstské místo. Neboť sem bylo vypsáno hned několikero soutěží v průběhu celého 20. století, ale buďto skončily bez vítěze nebo naopak vítěz byl, ale zřejmě nebyla odvaha "to" jak se tak říká "realizovat". Čert ví, co v tom vlastně je nebo bylo, protože ono místo jakoby bylo zakleté/prokleté .. nebo snad posvátné? Máme tam něco postavit či ne?
A pokud ano, tak co? A koho se vlastně zeptáme/na koho se obrátíme, aby to rozhodl? Na naše voliče? nebo na modernisty? postmodernisty? No, to je těžká věc, když neexistuje žádný architektonický/"architekťácký" :) diskurz, hovor nad věcí. A kde by se taky vzal? Z nebe nám určitě sám nespadne, i když by to jistě bylo moc milé, a hlavně bezpracné. ;)
A tak jsem tento svůj náhlý nápad ohlásila při následné návštěvě školy/ateliéru. Nicmoc mi na to neřekli, co taky, na místo s "takovou" pověstí, tedy staroměstskou proluku. Ivan Kroupa snad jen utrousil (přesně v mezích své úspornosti): "Staroměstská radnice ... no tak jo." Vůbec mi tenkrát nedošlo, že bych si na to nemusela nebo nemohla troufnout. Toto zadání se totiž většinou "vyhlašovalo" po úvaze, třeba na diplom nebo jako celoateliérové téma (tedy pro všechny studenty ateliéru), je tedy svrchovaně vážným, bez legrace. Ale mně to tehdy bylo tak nějak "šumafuk", měla jsem jen dobrý pocit z dobře vybraného místa. Jo, bylo to krapet arogatní, drzé a naduté, lehkovážné (což se ukázalo vzápětí :) .. inu, co počít, mládí nemá malých cílů, i když mu to kolikrát nemusí hned takzvaně "dotéct do mozku". :)
A tak jsem na tom začala pracovat. Od počátku jsem jaksi věděla, že tam nemůžu postavit nic běžného, tedy žádnou administrativu, žádnou školu, žádnou takto řekněme "reálnou" věc. Ani jakýkoliv dům "se mi tam nehodil", i když zdůvodnit jsem si to tehdy pořádně nedokázala. Měla jsem na mysli něco veřejného, něco jako tržnice, něco jako divadlo v shakespearovském stylu, ale zároveň něco, co by mohlo "fungovat" každodenně, něco veřejného, samozřejmého, otevřeného, ale ne dům. No jo, ale co?
Sen to vyřešil za mě, dá se říci. Zdálo se mi o čtyřech vysokých hranolovitých sloupech z bílého kamene (ale těžko říci, i v tom snu jsem byla uhranutá něčím úplně jiným než materiálem), vysokánských, až do výše věže staroměstské radnice. Uff. Od té doby jsem měla, jak se tak lidově říká, vymalováno. Zbývalo sloupy nějak zpracovat a předvést ve škole. Grr. A to mohl být problém.
"Kdo se bojí, sere v síni."
... říká se, a tak inspirována tímto, vyrazila jsem po delší době na konzultace. Byl začátek prosince, do odevzdání projektu zbývalo něco přes měsíc a v ateliéru mě do té doby viděli všehovšudy asi třikrát. Nerada jsem chodila na pro mě tehdy "zbytečné konzultace", když jsem neměla nic, co bych mohla ukázat nebo probrat, proč taky. (Byla jsem velmi neukázněný, nepřizpůsobivý a nedůtklivý student. :)
Co tehdy říkal Ivan Kroupa? Jak jsem předpokládala, nevěděl co se sloupy a se mnou taky. Řekl mi (na této mé první, se sloupy, a zároveň poslední konzultaci), že neví, jestli mě má vyhodit nebo ne, protože asi po víc jak čtvrt hodině (ale přesně to nevím ani náhodou) hovoru-nehovoru pochopil, že přes sloupy traktor ani tank nepojede. A na otázku: "Proč čtyři, proč ne jenom dva nebo jeden?" Jsem odpověděla: "A proč ne čtyři?"
Architektura nebo umění?
V prvé řadě si chtěl ujasnit, jestli na tom místě bude: architektura nebo umění. Rozuměj tomu tak, že architektura přece znamená domy, a sloupy nejsou domy a nikdy nebudou. Odmítala jsem sloupy zařadit do sféry "umění". Protože to žádné umění dle mého není, je to architektura, pokud bereme architekturu jako vyjádření lidského bydlení. Umělecké dílo je něco, co se může líbit a nelíbit, co je (možná) svévolné (tedy vyjádřením vůle umělce), k čemu není zapotřebí se ohlížet na to, jestli "se" v tom někdo zabydlí či nikoliv. Umění či umělecké dílo zdobí, to je, jak by řekli kolegové modernisté, "jeho hlavní funkcí". Ale v "mezisloupí" (v prázdnu mezi sloupy) přece bude/může bydlet vše "veřejné", lhostejno jak, jestli třebas prostřednictvím trhu, nebo nějakých veřejných slavností, koncertů, divadel nebo jen jako "prázdno" ve všední den.
Navrhla jsem mu tedy jedno dočasné řešení - sloupy dodělám a vyhodit mě může, pokud to uzná za vhodné, na konci semestru. :) Zdánlivě nabídka, která nešla odmítnout. Ale šlo by to velmi jednoduše, kdyby Ivanovi byla ona moje "šílená" drzost nesympatická, vždyť on sám je občas drzý, arogantní a velmi houževnatý. :) Někdo jiný by se se mnou asi takto nemazal, šla bych, sotva bych stihla schody počítat. Velmi si jej považuji za tento přístup, i když s jeho dílem/díly se mnohdy nemohu zase srovnat/vyrovnat/ztotožnit já.
(Promiň mi, Ivane, někdy si o tom můžeme popovídat, pokud budeš chtít, až se zas potkáme, myslím, že už to mám snad teoretičtěji lépe vyfutrované. ;)
*
Projekt jsem nakonec odevzdala včas a málem jsem se nervozitou počůrala, když jsem vešla v onen den do ateliéru. Nicméně už jsem zřejmě byla očekávána a na dotaz: "Přišla jste to zkusit?", jsem jenom pípla: "Ne, přišla jsem Vám ukázat, jak to dopadlo." a rozrolovala svoje dvě role papíru na stůl. Ivan Kroupa nad nimi chvíli tiše setrval. Stála jsem tam vedle něj, bylo mi docela ouzko. (Co jsem si nadrobila, to jsem si taky musela/chtěla sníst. Mohlo to být taky všechno úplně jiné/jinak, kdybych se chovala jako řádná/spořádáná studentka.) Na můj dotaz, jestli výkresy mám pověsit (rozuměj, na architektuře se projekty věší na zeď, každý dostane přidělený jeden pruh odshora dolů v šíři jedné A0) mi bylo odpovězeno: "Tak když už jste to přinesla...". :) Tož jsem to přišpendlila a utíkala pryč, na vzduch, do bufetu, kamkoliv ... trochu vydechnout, protože to "nejhorší" mě teprv mělo čekat, totiž prezentace a konečné slovo vyučujícího ateliéru, kde se člověk dozví, jak na tom vlastně je-bude-byl skrz celý semestr.
Prezentace
Tzv. "prezentace" měla probíhat po obědě, asi od dvou hodin, které jsem pomalu dočekala v bufetu a kolem druhé se vrátila zpátky/zpět. Odjakživa se vyhýbám oficialitám všeho druhu, a tak i tahle prezentace mi naháněla hrůzu množstvím lidí/studentů, kteří ji byli/budou přítomni. "Už jsem si myslel, že jste nám utekla." ozvalo se za mnou. Kroupa. (Neutekla, byla jsem dole v bufetu).
Začlo to a k mé hrůze Kroupa zamířil k mým dvěma nebohým pověšeným rolím. Obešly mě mrákoty a zrudla jsem, když jsem uslyšela: "Prezentaci začnu u nejkontroverznějšího projektu, co tady máme.". Bezva, aspoň trošku si to musel užít, když jsem ho donutila přijmout toto vše bez jeho jediného slova, bez jakékoliv možnosti námitky. Úžasně se s tím srovnal.
Zhodnocení proběhlo v několika kategoriích - docházka, konzultace, koncept .. bylo jich celkově sedm, a ve velké většině bylo všecko špatně, jak taky jinak. Ve výsledku jsem však dostala výbornou, neboť slovy Ivana Kroupy, je to to nejlepší, co tam zatím kdy viděl. Následovalo pár dotazů typu - "Co to vlastně je?" (Sloupy.) "A jsou duté?" (Nejsou. Jsou to sloupy.) "Uvnitř není žádný výtah?" (Ne, není. Jsou to sloupy.) "A k čemu to vlastně je?" (Není to "k ničemu", neslouží to ničemu, jsou to prostě čtyři sloupy.) "A to není ani rozhledna na vrcholu?" (Ne, není. Jsou to sloupy.) "Aha." :)
Moc práce jsem si s vysvětlováním nedala, vlastně jsem tehdy ani pořádně nevěděla, co jim mám odpovědět a proč bych jim to měla nějak vysvětlovat, vždyť to bylo přece "evidentní" - čtyři sloupy, Prostor Všem Vašim Egům. :) Vždyť je to fikce, sen, fantazie, tak proč si na škole ten luxus nedopřát.
Dream on ... :)
Jistě bylo to "snové" a stále nejde o nic než čirou fikci, ale od počátku byl ten "sen" nějako nastaven oním tématem - tedy tématem "veřejného prostoru", a to právě takto významného místa tohoto "prostoru" ... tedy právě Staroměstského náměstí, které je vlastně prvním a "hlavním" veřejným místem, s nijakým jiným v Čechách a na Moravě nesrovnatelným - jde o místo bez nadsázky "dějinné".
Další a jediné, co by dle mého mělo smysl na tomto místě znovu-postavit, by byla zase radnice. Ale ne "krabice-radnice" v podání tzv. "moderní" architektury, ale skutečná radnice s celou její reprezentativností a významem. A nebránila bych se v základech obnovit jeden z jejích minulostních stavů, možná by stačil jen ten sál v patře s pokrovím a nějakým zázemím. Nic víc asi tohle místo, tento "prostor", nepotřebuje; sál by mohl být jen vítaným "osvěžením" náměstí a k využití pro různé významné a významnější příležitosti, tedy v intenci "služby veřejnosti", jinými slovy "využití veřejného prostoru". Beztak důvodem, proč na místě bývalé části radnice nic nestojí, je strach ze "znesvěcení posvátného". A musím říci, že je to na místě.
