ps: ... tenhle článek na pokračování z Georgiho archivu, osmnáct let starý s celkem vtipným koncem, jsem vytáhla, protože na mě zrovna vyskočila knížka pana Ševčíka"Architektura historie umění", dávněji pořízená. (Rozečetla jsem ji, už poněkolikáté, je plná odkazů a citací, za všechny (zatím) uvádím jedno jméno - Karel Kosík (!) :-) ...
*
Už se nepamatuju, jak Jirka přišel k původnímu textu pana Ševčíka, o kterém bude níže řeč. Pan Ševčík učil u nás na fakultě architektury filosofii a ... nikdy jsem mu nerozuměla. :-) Fakt jsem se snažila. Říkala jsem si, že jsem asi hloupá, když mu nerozumím, později se ukázalo, že jsem byla "jenom" nevzdělaná. Chyběl mi matroš. Přestala jsem na jeho přednášky chodit namísto toho, abych se dovzdělala ... a tak jsem zůstala nevzdělaná. :-)
(Trvalo mi, než jsem si doplnila některé znalosti, i když Platónovu Ústavu jsem ještě nedočetla. Knížky na mě z knihovny vyskakují, jak se jim to hodí a jak si zrovna na něco vzpomenu, nemá to žádný systém. :-) To čtení dost bolelo, protože většina textů není snadných, a ani čtivých. Ze začátku. A pak ... je dobré mít někoho, kdo pomůže, když je jeden (já) v ouzkých ...)
6.01.2006
... aneb: maniodepresivita nemrtvé moderny
(pohled z arkády atria bloku apartmentů ze sci-fi RPG Deus Ex – Invisible War, Unreal engine)
Již poněkolikáté jsem přečetl text Oldřicha J. Ševčíka: "Matrix, technokultura a virtuální architektura" I, II, III, IV, V, VI, VII , který je k přečtení na webu e.Architekt v marné snaze z něj vytěžit cokoli smysluplného ve věci, kterou se ohlašuje – totiž ve věci: "virtuální architektury". Jediné, co jsem nalezl, je směs zavádějících a nepřesných odkazů, citací a poukazů směřující k nejasným, tendenčním a evidentně "před-myšleným" pseudo-závěrům. Je to smutné, když filosof filosofické "laiky", kterými architekti z velké většiny jsou, takto zavádí a "krátí" je v jejich potřebách a nárocích, jde-li o teorii architektury. Pokud ovšem takto zaváděni být nechtějí, což by bylo, upřímně řečeno, ještě smutnější. Projděme si tento text – od jedné nejasnosti k druhé.
Na samotném začátku najdeme v náčrtu odpovědi toho, co je dnes tím "podstatným", odkaz na Martina Heideggera:
"Učiníme-li z této teze premisu, tj. z teze, že ulpíváme na nepodstatném, pak musíme nezbytně zcela jasně říci co je, co míníme, ba co myslíme dnes na prahu třetího tisíciletí právě tím podstatným. Je tím Martinem Heideggerem diagnostikovaný útěk dnešního člověka před myšlením – propadnutí kalkulujícímu myšlení a s tím propojená vykořeněnost současného člověka? V tomto kalkulujícím myšlení, které okupuje svět se prosazuje, ba manifestuje moc techniky. Martin Heidegger přemýšlel o technice podstatným způsobem a již v minulém století rázně poukázal na 'pošetilost' a 'krátkozrakost' útoku proti technickému světu, neboť 'jsme odkázáni na technické předměty, vybízejí nás dokonce ke stále stupňovanému vylepšování. Nepozorovaně jsme však k nim stále pevněji přikováváni, až se ocitáme v jejich otroctví.' Takovýto v zásadě technický vztah člověka ke světu, hovořeno s M. Heideggerem, dosahuje, zdá se, počínaje devadesátými léty nového mezníku."
Proti obsahu těchto vět, tak jak zde před nám leží, nelze jistě nic namítat. Ovšem má to jednu vadu: "pravdy" je zde jen pouhá polovička. Martin Heidegger sice chápe lidský vztah ke světu jakožto technický, avšak jen v upadlém "modu" existence člověka. Člověk se ke světu vztahuje takto upadle právě ve své, dle Heideggera původní, uvadlosti do každodenní všednosti svého zvěcňujícího a věcnícího fungování, a rozhodně tedy nejde o AUTENTICKÝ "modus" jeho existence. V úvodu Heideggerova vstupního díla "Bytí a čas" se dočteme:
"Způsob přístupu a výkladu musí být volen spíše tak, aby se toto jsoucno (pobyt) mohlo samo ukázat. A má se ukázat v tom, jak především a většinou jest, totiž ve své každodennosti. ... Se zřetelem k základní skladbě každodennosti pobytu vyrůstá pak přípravné vytčení tohoto jsoucna."
... a o kousek dále:
"Průměrnou každodennost pobytu však nesmíme považovat za pouhý 'aspekt'. I v ní, a dokonce v modu neautenticity, je a priori obsažena struktura existenciality. I v ní jde pobytu určitým způsobem o jeho bytí, k němuž se v modu průměrné každodennosti vztahuje, byť i jen tak, že před ním utíká a zapomíná na ně."
Odtud pak, spolu s Heideggerem, vycházíme v analýze pobytu v jeho relativně složité struktuře "přes" ono jsoucno, kterému říkáme: "příruční", a tedy nástroj jakožto: "věc", teprve která člověku (pobytu) otevírá "pouhou" výskytovost, až k "vysvitnutí" světskosti pobytu, a tedy i světa. Tedy ano: jsme, dle Heideggera, původně v technickém vztahu ke světu, ve vztahu zvěcňujícím, avšak takto původně jakožto neautenticky, jakožto zanoření do obstarávání, fungování v naší každodennosti. Tento motiv lze pak u Heideggera nalézt v mnoha variantách a formulacích, avšak vždy v tomto základním významu.
Jak to, že se panu Ševčíkovi tato "neautenticita" technického vztahování se člověka ke světu vytratila? Proč tuto podstatnou informaci architektům nezprostředkoval? Odpověď je dle mého jednoduchá: onen mezník, který je ohlášen na počátek devadesátých let minulého století by při této informaci musel být v odkazování na Heideggera vyložen a zafixován jakožto prohloubení a "vystupňování" lidského úpadku a ohroženosti technikou, a odtud i to, o čem má být řeč – totiž ona "virtuální architektura". Že by právě takto něco takového sám Heidegger "hodnotil" si můžeme být vcelku jisti. Odkaz na Heideggera je tak v této souvislosti očividně a zoufale nekonzistentní, zavádějící, zamlčující a manipulující. Ponechme ale odkazování na Heideggera a podívejme se dále v textu.
(interiér chodby téchže apartmentů z téže hry)
Autor pokračuje:
"Budeme tedy již v úvodních řádcích tvrdit: takzvaná 'informační společnost' se ohlašuje nejen v rozestupující se cézuře mezi industriální a informační společností, v cézuře mezi institucemi kořenícími v industriálním věku (parlament, tradované dělení politického spektra na pravici a levici apod.) na straně jedné a sociologickými vzorci chování, které přesahují industriální svět na straně druhé, ale neméně silně se prokazuje v cézuře mezi realitou a virtualitou a především v prostupování těchto fenoménů."
Tyto řádky nalezneme hned za výše zmíněným nepodařeným odkazem. A pochopíme-li je za formulaci "generálního východiska", pak musíme konstatovat, že jde o totální konfúzi – jestliže nikoli pro autora, pak pro nevybaveného čtenáře, kterého zde předpokládáme, zcela jistě. Vezměme to po pořádku.
"... takzvaná 'informační společnost' se ohlašuje nejen v rozestupující se cézuře mezi industriální a informační společností ..."
Tento úlomek obsahuje zřetelné, téměř empirické, nepravdy, které se nedají tolerovat ani s ohledem na potřebu zjednodušení textu. Industriální a informační společnost, bez ohledu na to, že není nijak určeno, o co vlastně běží, neexistují "vedle sebe", a to ani v čase, ani v prostoru. Naopak: industriální "společnost" onu informační funduje a ve zpětném rázu "společnost" informační onu industriální zahrnuje a integruje "do sebe". Ergo? – kde by se vzala nějaká "césura". Zcela opačně: obojí je "seamless" spojeno, srostlé do sebe – od sebe neoddělitelné. Jednoduše řečeno: informatizace je informatizací industriality – a jinak by to ani nebylo možné a smysluplné. Pro to svědčí i to, jak informatizace potupně prorůstá svou industriální bázi již z hloubky dvacátého století nejdříve prostřednictvím telekomunikačních technologií, posléze formací masových analogových sdělovacích prostředků až k širokému spektru digitálních technologií. Devadesátá léta minulého století tak představují pouze vrchol tohoto velmi dlouhého děje, jenž je přelomový pouze v tom, že absorpce industriální báze informatizací byla kvalitativně dokončena průnikem do přímé výroby, přímého informatizovaného projektování, algoritmizace a řízení výrobních a organizačních dějů na všech úrovních a v odvětvích téměř bez výjimky. Kde chce autor hledat nějakou césuru, je vskutku záhadou. Možná ale, že rozluštění nalezneme dále:
"... v cézuře mezi institucemi kořenícími v industriálním věku (parlament, tradované dělení politického spektra na pravici a levici apod.) na straně jedné a sociologickými vzorci chování, které přesahují industriální svět na straně druhé ..."
Zde je vidno, že ano? Ony "instituce kořenící v industriálním věku" totiž nemají s industrialismem nic společného – "čirá" konfúze. Ony instituce jsou a byly totiž fundovány kulturně, a nikoli civilizačně – byly fundovány osvícenskou metafyzickou a příslušným, zde založeným kulturním kontextem, a nikoli industrialismem jakožto určitým civilizačním typem. Že si osvícenství a industrialismus v jistém intervalu, i když nikoli zcela, odpovídají? Že jsou do velké míry "synchronní"? – Jistě, ale to neznamená, že jde o totéž. Jedno je "typ" civilizační, druhé kulturní – nezaměňovat, prosím. Vyjmenované instituce totiž koření z mnoha ještě v před-industriálních časech, i když to byly již časy dozajista osvícenské.
Odtud je pak konfúznost celého zlomku završena tím, co nacházíme "na straně druhé" autorem oznamované cézury, totiž: jakýchsi "sociologických vzorců chování", které "přesahují industriální svět". O jaké vzorce jde a vůči čemu mají onen odstup? Pravděpodobně vůči oněm institucím, jak lze vyčíst. Dle mého mínění je tomu spíše jinak. Je tomu tak, že právě v inkriminovaných devadesátých letech dochází i v bývalé východní Evropě k definitivnímu zhroucení posledních zbytků osvícensko-modernistických kulturních struktur a jejich legitimizace. Co to znamená? No znamená to jednoduše to, že již vskutku a definitivně propuká celosvětová "post-moderna", v níž ony zmíněné instituce stejně definitivně ztrácejí poslední zbytky své legitimity. Což znamená jediné: postupně ztrácejí svůj "vliv" na jakékoli "vzorce" chování kohokoliv ve smyslu vnitřní a zvnitřňované korekce tohoto chování. Osvícenská kulturnost prostě konečně ztrácí svou korektivní účinnost, a to právě a především na civilizační chování společnosti, protože jakákoli konzistentní, celkem společenství sdílená kulturnost bez uzardění mizí – přestává existovat.
Kde i zde chce autor hledat jakoukoli césuru? Mezi akulturností post-modeny a post-industriálními civilizačními "vzorci" chování. Zde přeci žádná césura není k nalezení. Všechny zmíněné a nezmíněné instituce se zcela pohotově technologizovaly a své osvícenské tradice a zakořenění "zapomněly" tak rychle, že je téměř k nepostřehnutí, kdy se tak stalo. Vše "politické" je naprosto plynule redukováno na zcela technologické a informatizované nastavování parametrů příslušných systémů na základě generalizace průběžně sbíraných dat. Politika, tak i celá zbytková osvícenská kulturnost, byla tak bez problémů a téměř nerozeznatelně integrována do civilizačního post-industriálního provozu, kterému jsou téměř beze zbytku podřízeny i všechny myslitelné "vzorce" chování – jednoduše proto, že ani individuum ani jakákoli sociální skupina by jednoduše nemohla ve své identitě "přežít", pokud by se takto nepodřídila, a tak či onak neintegrovala s nabídkami post-industriálního systému. Nene, ani zde není žádná "césura" k vidění. Pokračujme, přijde důležitý "mezi-vrchol":
"... ale neméně silně se prokazuje v cézuře mezi realitou a virtualitou a především v prostupování těchto fenoménů."
Zde je vskutku to, k čemu autor míří a co chtěl podepřít – k absurdní césuře mezi realitou a "virtualitou". Nejasno, nejasno – co chce autor, chudákům architektům, říci. No, vezměme si nejdříve termíny, v nichž se budeme snažit mluvit.
"Realita" je totéž, co česky "věcnost" – tedy řekněme ten okrsek jsoucího, jenž zahrnuje věci, čili latinsky v jednotném čísle: RES. Ovšem, co je to tato "věc", co je to RES? To není tak snadné. Běžný slovník nám řekne, že RES znamená "věc", "náležitost" či "problém". A vskutku: původně slovo RES znamenalo "problém", jakožto to, o co běží, v přibližném smyslu "právnické věci" (CAUSA) jakožto sporu či věci k projednání (analogicky anglické "thing", německému "das Ding"). Ovšem v římském kontextu se užíval spíše význam blízký významu slova ENS (jsoucno), avšak s tím "posunem", že zde zůstává onen vztah toho ENS k člověku, jakožto tomu, komu o ní "běží" a odkud bere svůj "původ". A vskutku tak slovo "věc" stále běžně chápeme a užíváme. Říkáme přeci, že zvíře není věc, člověk není věc s tím, že poukazujeme na to, že zvíře či člověk nejsou věci, které mají svůj původ v člověku, nýbrž jsou to bytosti jsoucí samy "v" sobě, "ze" sebe a sebou. Jednoduše, že nebyly vyrobeny, vytvořeny člověkem, což je právě případ věci. Realita je tak především souhrn věcí, jakožto toho, co člověk vyrobil či vytvořil s tím či oním prostředečním účelem a cílem.
Adjektivum "virtuální" se nám váže na latinské adjektivum VIRTUALIS (dokonalý, úplný, schopný) či na substantivum VIRTUS (mužnost, mužná ctnost, ctnost, dobrá vlastnost). Vidíme, že je v tom značný zmatek, že ano? Jak si z tohoto vybrat pro to, co pod pojmem "virtuální realita" obvykle myslíme. A kdybychom připojili možné významy zprostředkované třeba angličtinou, pak bychom upadli do úplných zmatků. V zásadě primárně ovšem myslíme pod adjektivem "virtuální" cosi jako "fiktivní", to jest: cosi, co sice tak či onak vnímáme, avšak, co nemá skutečné bytí. Tedy: klam v silném slova smyslu, a to klam význačně ohledně bytí. Důležité je ovšem podotknout, že tento klam má další dvě vlastnosti: je prvně věcný, to jest námi vytvořený, a vykazuje takovou míru dokonalosti, že máme tendenci jeho klamnosti zcela podlehnout – "uvěřit" jeho klamání. Zde by se zcela jistě uplatnilo latinské VIRTUALIS ve významu: "dokonalý", "úplný" i "schopný".
Hle, k čemu jsme tedy přišli. Obvykle se mezi slova "realita" a "virtuální" (či "virtualita") klade výrazná diference, jež hraničí s exkluzivitou. Avšak my máme dobrý důvod si to nemyslet. Prvně proto, že jakákoli "virtualita" je v zásadě vždy věcná, a tedy reálná – je naším výtvorem, a to striktně. Virtuální realita je tedy okrskem reality, ovšem takovým okrskem reality, který pouze jakožto klam napodobuje, a to velmi "věrně", tedy: "dokonale", skutečnost – lhostejno, zda věcnou (ne-klamný zbytek reality) či přirozenou (bytostné). Můžeme "mít" přeci virtuální továrnu i virtuální prales či virtuálního jelena na pasece. Takže pozor: virtuální realita může být a je taková věcnost, kterou záměrně vytváříme tak, aby nás klamala tak, že uvěříme, že něco jest (či jest tím a tím), i když není (či není tím a tím). Virtuální realitou je tak kupříkladu již obyčejný telefon, protože věříme, že slyšíme nějakého člověka, avšak skutečně slyšíme jenom zvuk modulovaný sluchátkem. V tomto případě jde však zpravidla o klam vskutku velmi věrný, i když zas až tak věrný být nemusí. Virtuální realitou je v tomto smyslu samozřejmě kupříkladu i film, ale nejenom to: i třeba má oblíbená filmová kulisa ve filmovém atelieru. Odtud vidíme, že virtualita není zdaleka jen výsadou digitální informační techniky (počítačů a příslušných periferií), protože virtualitou je i docela obyčejná fáma či pomluva, které někdo uvěří. Skutečnost je ovšem taková, že s rostoucí dovedností vytvářet věci roste i lidská schopnost vytvářet věci záměrně klamající – a zde hrají, i když nikoli vždy, informační technologie prim. Odtud jednoduše plyne, že podíl klamajících, klamy a klamání produkujících věcí v námi vytvářené a reprodukované realitě narůstá a tedy vždy v přítomné aktualitě vrcholí.
Tedy snadná otázka: "Kde je jaká césura mezi realitou a virtualitou?" Je-li virtualita okrskem reality, pak budeme nějakou césuru těžko hledat. Ba co více: ona virtualita je totiž až sekundárním produktem – nejdříve totiž musíme vytvořit onu věcnost, která klam produkuje, a teprve pak máme, možná, onen "dokonalý" klam, kterým nás tato věc klame. Pokud se vrhneme již vskutku ke slavné výpočetní technice, pak musíme nejdříve mít dostatečně silný počítač s příslušnými periferiemi, program, který je schopen vytvořit kýženou "iluzi", a pak samozřejmě příslušná a potřebná data, jež musí opět někdo připravit tak, aby je program byl schopen zpracovat. Virtuální realita je tak integrální součástí námi vytvářené reality, a to zcela reelní (část v celku) a "ontickou" (nitrosvětskou), kterou jakožto její tvůrci máme od počátku zcela "pod kontrolou" a v zásadě bez jakéhokoli "kouzla". To velmi dobře chápe a rozumí tomu každý, kdo někdy zkusil či soustavně pracoval v oboru vytváření takových virtualit. Velmi dobře ví, ať jde o programátora či grafika, že jde o práci téměř "rukodílnou", která pro toho, kdo jí od počátku vytváří, onu "sílu" a "kouzlo" dokonalé iluze zcela přirozeně ztrácí, protože velmi dobře vidí "pod kapotu". Ví, že zdánlivě dokonalé povrchy jsou jen vektory, které pracně poskládal, namapoval a nechává vyrenderovat, byť třeba v reálném čase a s interaktivitou, kterou rovněž velmi pracně v tom či onom enginu naskriptoval a zdlouhavě testoval – zná téměř každý pixel konečného produktu.
A jsme u toho: virtuální realita má své "kouzlo" pro toho, koho má klamat, avšak kdo ji nevytváří. Pro klamaného, který "pod kapotu" nevidí, tak může vzniknout zmatenost – neschopnost rozlišit realitu a "virtualitu" či jí stavět proti sobě a nabývat pocitu, že je mezi mimi nějaký rozdíl či dokonce cézura. Ovšem to je jen součástí samotné iluze klamání a efekt oklamání, a to jen v prvním zážitku. Čím častěji a opakovaněji je klam "ověřen", tím je skutečný klam tíž navoditelný, a tudíž se musí intenzita klamání zvyšovat. To je také hnacím motorem kupříkladu stále nových a dokonalejších herních enginů, které mají stále více "vtahovat do hry" – mají stále více, a vlastně stejně, šokovat iluzí, která se velmi brzo opotřebuje.
Na straně druhé je ovšem celá velká oblast virtuální reality, jež nemá primárně za úkol klamat, nýbrž sloužit zcela prostému zpracování informací směřující k uplatnění v realitě "ne-virtuální". Zde jde především a vskutku o zvyšování přesnosti modelování a simulace právě a především ve vztahu k realitě "skutečné", jež je tak "měřítkem" přesnosti a oné "dokonalosti" nikoli ve smyslu dokonalosti klamu, nýbrž dokonalosti napodobení vzhledem k budoucí skutečné výrobě toho či onoho produktu či provádění té či oné činnosti. A zde už vůbec nenalezneme nějaké césury, protože zde jde zpravidla o reálné funkční kontinuum, kupříkladu od strojařského nápadu, před CAD návrh, CAM testování a zpracování pro NC výrobu až po sériovou algoritmizaci a kontrolu konečné produkce. Realita a "virtualita" se tak ani neprostupují, nýbrž na sebe zcela funkčně navazují, poskytující si vzájemně vstupy a výstupy, a to na velmi přesně definovatelných a kontrolovatelných rozhraních. Ono by to totiž jinak ani nešlo. Tak se vší úctou: kde je jaká césura a kde je jaké "prostupování"? Já vidím jen a pouze zcela normální funkční kontinuum reality, v niž je virtuální realita nástrojem, jenž se ve své instrumentalitě téměř nijak neliší od obyčejného kladiva. Ke komentovanému výňatku tak opravdu není co dodat, tudíž: pokračujme k závěru kapitoly.
Tedy dále:
"Architektura, která vizualizovala a snad především petrifikovala "ducha doby", architektura jejíž vysoko ceněnou vlastností jako stavebního výkonu byla solidnost (dokonalost, ona klasikem architektonické teorie Vitruviem deklarovaná 'firmitas') se dnes propojuje se 'všudepřítomným informačním prostorem', sama se stává, máme-li použít terminologii P.Jodidia, virtuálním produktem, 'transarchitekturou' a architektův klient je postaven před 'agregát architektury a informace'. Na místo Vitruviovy firmitas nastoupila flexibilita. Prostor v architektonické definici již dávno není tím, čím býval, je dnes 'syntézou tvaru, informace a vnímání. Zahrnuje zcela nové rituály, jako používání obrazovek a disket. Spočívá ve skryté informaci na všech úrovních. A protože žijeme ve světě software, je úloha architektury zcela nová.' (N. Coates)"
Tímto docházíme závěru kapitoly, kterému já, zcela bez rezervy, říkám: "přání otcem myšlenky". Po velmi slabé fundaci a nepřítomnosti korektního provedení, se zde z předpokladů o "césurách", které jsme si výše prošli jako zcela nepodložené a nevykázané, uzavírá o zásadní "proměně" či "změně úlohy" architektury "en bloc", a to až ke dnu římské antiky. Vskutku obdivuhodné. To vše je, jak je k přečtení, ovšem provedeno nikoli přímou řečí autora, nýbrž směsí citací autorů jiných, a to tak, že vytržené citace postrádají jakýkoli smysl a "logiku" – jsou beze zbytku pouze "ilustrativní". Nemá vcelku smysl tento odstavec podrobně rozebírat, i když i zde vyjmeme pár perel z lastury.
"Architektura, která vizualizovala a snad především petrifikovala "ducha doby" ..."
Nevím, jak toto obecné vyjádření přijmout, ale bylo by vskutku korektní připomenout, že cosi takového je smysluplně myslitelné snad jen v kontextu německé klasické filosofie, a možná dokonce jen v případě vrcholného systému G.W.F.Hegela. Všude jinde je tento výrok vskutku přitažený za vlasy, a je tedy opět jen literárně řečnického charakteru.
A zbytek? Na tomto místě jde o čisté bezobsažné fráze, jejichž ledví zahlédneme až později. Pochopme to opravdu tak, že tato směs citací bude náležitě vyjasněna později. Příznačným nám však budiž cosi velmi známého, známého z luhů a hájů naší stárnoucí tetičky moderny: "A protože žijeme ve světě software, je úloha architektury zcela nová." Zde je ono přání, zde je zakleta ona touha – informatizace prostředků, informatizace instrumentality jako záminka k produkování nové "Novosti". A poslední odstavec budiž tohoto podezření potvrzením:
"To je nepochybně událost – vážený německý kolega architekt mi nedávno poslal e-mail: Není dnes v architektuře závažnějšího tématu než právě téma virtuality a virtuální architektury. Je – li takový stav věcí, pak se ovšem 'realita' stává i pro v úvodu zmíněného veřejného anonyma něčím nesamozřejmým!"
Opomiňme, zatím běžné a nabízející se otázky, kam vlastně míří ona "představa" virtuální architektury, po které jak autor textu, tak zmíněný vážený kolega architekt tak svorně touží. Jistě instrumentalita relativně nové komputerizované a síťové virtualizace existuje – je faktem jak pro architekturu, tak pro všechny ostatní obory, třeba i pro pekařství či kadeřnictví. Skutečnost je taková, že tato nová instrumentalita se dotýká hlavně práce duševní, a tedy architektury více, než jiných oborů lidského počínání, avšak je tento instrumentální posun natolik významný, aby bylo nutno vyhlašovat nějakou "Velkou Změnu"? Je nutné kvůli tomu, do značné míry násilně, postulovat nějakou "virtuální architekturu"? Dává něco takového jako "virtuální architektura" vůbec smysl a jestli, pak v jakém kontextu? Pro autora textu jde o jakýsi podivný "fakt".
Já osobně jsem "virtuální architekturu" viděl a vidím zatím jen a pouze v počítačových hrách – tam má jakýkoli předběžný pojem "virtuální architektury" určitý smysl a oprávnění: vzhledem k bydlení "virtuálních" herních bytostí, a to ať jde o hráče lidského či NPC (Non Player Charakter). Zde je architektura jakožto virtuální "skutečně" užívána – zde se "v" ní vskutku virtuálně bydlí jakožto "v" architektuře, která je pro virtualitu hry určena a hráč, či NPC, je její "uživatel" stejně, jako je designér hry v jistém smyslu "investorem".
(spodní pohled z dvorany)
Dobře, doplňme na závěr našeho pozastavení nad první kapitolou jen tu skutečnost, že realita není něčím samozřejmým, není žádnou novinkou. Vskutku ne. Realita totiž byla vždy, a to i v časech, kdy obnášela jen pěstní klín a v ohni opálený oštěp, ne-samozřejmou, protože vytvářenou, vyráběnou a reprodukovanou. Realita není samozřejmou daností, nýbrž je naším výtvorem a v tomto smyslu byla vždy ne-samozřejmou jakožto to, co čerpá své bytí a bytí tím a tím z nás, kteří jsme vskutku jakožto přirozené bytosti samozřejmými.
Z této první kapitoly vyplývá jediné: jde o mýtizaci a mystifikaci pojmu "virtuality", kterou bychom mohli čekat opravdu jen od člověka, který k informatizaci a jejím konsekvencím má dozajista pouze vnější, "uživatelský" či dokonce jen "zákaznický" vztah – to by se osmnáctiletému hráči počítačových her rozhodně nemohlo stát.
... a na závěr tohoto dílu zde mám pro lepší páteční náladu čtenáře velmi na rychlo provedenou virtuální realizaci:
... jde o trans-organickou stavbu basketbalové haly na severním pólu. Jejím autorem je virtchitekt Gerhard Hakamuruchi, japonský tvůrce německého původu, který studoval v letech 1977-2004 na ČVUT v Praze. Stavba je virtualizací překročení hranic mezi organickým a anorganickým směřujícím k jejich interaktivní fúzi s odkazem na možnosti umělé inteligence a emocionality. Konstrukce i plášť stavby jsou totiž vytvořeny ze sub-organického celulárního materiálu, který vykazuje znaky jak organické, tak anorganické hmoty s vnitřní schopností reagovat a vyhodnocovat jak přímé komunikační, tak i difúzní emocionální podněty. Budova tak ve své nosné konstrukci, opláštění i interiéru reaguje na přímé podněty autorizovaných osob a na emoce v ní se nacházejících změnou tvaru a zpravidla i celkového objemu. Jde tedy o emocionálně inter-aktivní budovu. To má jistě svá úskalí – v případě velkého smutku z prohry domácího týmu vzniká riziko přílišného smrštění klíčových konstrukčních prvků stavby, což musí být ošetřeno speciálními sedativy. V celku ovšem i z hlediska provozu je použitý materiál budovy velkým přínosem, protože dokáže sám zajistit bezpečnost budovy vzhledem k tomu, že budova samozřejmě nemá žádné definované vstupní či výstupní partie – oprávnění návštěvníci stadionu se jednoduše promáčknou membránou vnějšího pláště na kterémkoliv libovolném místě. Další výhodou je i ta skutečnost, že daný trans-organický materiál má vlastní energetickou ekonomii, v rámci které na požádání či dle zadaného algoritmu produkuje teplo či světlo z permanentních rezerv, které načerpává hlavně ze solárního zdroje, ale i, kupříkladu, z tělesného vyzařování návštěvníků. Střešní konstrukce je provedena z polymetalické pasivní heterogenní slitiny. Je založena jakožto volně plující na konstrukci budovy, jež sama zajišťuje její celkovou správnou polohu. Polymetal pak samozřejmě pasivně sleduje proměny a pohyby základní konstrukce.
(V pozadí vidíte ledovcovou pyramidu blízkého zábavního parku. Po boku stavby polární modifikaci automobilu Volkswagen Brouk a v popředí autora stavby.)
:-)
pokračování >>
GeoN
... kus řeči:
poptávka (psovod - Mail - WWW) Vloženo 06.01.2006, 12:43:21
Tento montovaný rodinný domek chci !
1 ks .........velikost cca 120 m2
1 ks ......... 10 krát menší (pro Bobše)
1 ks ..........2000 krát 4000 mm -jako postel pro moji přítelkyni
1 ks ..........0,3 m3 - fritovací hrnec
1 ks .......... 200 mm krát 200 mm -těžítko (dárek otčímovi)
celkem: .........5 ks
prosím uveďte množstevní slevu a termín dodání od složení zálohy
s přátelským pozdravem
psovod Ltd
(Wu - Mail - WWW) Vloženo 06.01.2006, 14:38:07
Samotná myšlenka virtuality v architektuře mi připadá taky jako násilné hledání něčeho tam, kde to není. Jistě, fotkám se už nedá věřit, filmům taky ne, ale tam to bylo virtuální odjakživa, o počítači a hrách nemluvě. Ale jak to souvisí s barákem? Ten se naopak dal odjakživa ohmatat a vždycky bude, a pokud ne, tak už to barák nebude. Mění se nám svět, tak musíme změnit všechno? Proč, proboha?
Ale dost možná jsem úplně mimo, ani architektura, ani filozofie není zrovna můj obor.
Jo, slovo "cézura". Ne že bych byl purista, ale ... proooč? (zoufalé zvolání k původnímu textu) :)
Re-psovod (GeoN - Mail - WWW) Vloženo 07.01.2006, 00:00:59
Milý psovode, pokouším se Vaši poptávku nějakým způsobem zprostředkovat ... ale to není nijak jednoduché, vzhledem k tomu, že pan Gerhard Hakamuruchi existuje skutečně jen a jen virtuálně, a to striktně.
... vynasnažím se přes své hackerské kontakty, koneckonců jedině díky nim jsem Vám mohl poskytnout onu malou ukázku práce atelieru tohoto velkého vizionáře ...
Re-Wu (GeoN - Mail - WWW) Vloženo 08.01.2006, 04:06:23
... milý Wu ... je velmi ošidné používat termín "selský rozum" či aglický "common sense" - je to zpravidla jako nabíhat si na kopí .... ale zde si to můžeme dovolit :-) ...
... zde se děje naprosto typická ukázka toho, jak je účel zaměňován za prostředky a je jim podřizován. Je to zcela charakteristický "přístup" vlastni veškeré moderně (bohužel to musím opakovat) ... zde to ovšem nabývá extrémní "tvary". Představ si cosi jako "virtuální" rohlík - podmínkou smysluplnosti něčeho takového není nějaká virtuální relalita jakožo zobrazování, nýbrž virtualizace člověka jakožto spotřebitele rohlíku. Absurdní? Možná. Nebezpečné? Ohrožující? Určitě! "Klasická" moderna člověka "z-funcionalizovala", a to již téměř dokonale - o co se bude snažit naše moderna "pozdní", naše již mrtvá moderna "post-moderní"? Bude se nás snažit "virtualizovat"? No to snad ne ... to bych se na to "podíval" :-) ...
... uvidíme později ...
•
