Asi se mi to jen zdá, ale zima je letos předlouhá. Měla bych toho tolik, že nemůžu vůbec nic. :-) ... Nachystala jsem další díl "Matrixu" od j.N, který tady vrhám ke čtení a přemýšlení o architektuře. Je to dlouhé a na pokračování a asi to moc nikoho nezajímá, ale mi to ani za mák nevadí. Je to, jak to je - nechci, aby to leželo u mě na disku. Vždyť proč, když to může ležet tady. :-)
4.03.2006
... aneb: staré triky v "novém" kabátku
(komentář ke stati Oldřicha J. Ševčíka: Matrix, technokultura a virtuální architektura ... text: on-line na www.e-architekt.cz v sekci "Teorie")
Když byl slavný Matrix čerstvou "záležitostí", tak jsme si ho hned několikrát pustili u nás, v naší "klubově-sousedsko-zoufalecko-kultovní" hospodě. Tato hospoda tehdy měla příjemné doslova sklepní prostory s pěknou velkou televizí – a z pohodlných křesílek a s dobrým popitím to byla, takhle v družném kolektivu, velká zábava.
Och ano ... "kultovní" film ... hlavně Trinity byla "kultovní". Hned její první pořádná scéna ... pamatujete, jak je Trinity přistižena virtuální policií v oné pěkné místnůstce: "Vaši lidé jsou již mrtví, seržante!" – tak nějak to agent Smith tehdy řekl. Moc pěkné – její impozantní výběh na zeď se zpomaleným kopem ve vzdušně-visuté otočce vyvolával v nás, lehce a příjemně podnapilých divácích obojího pohlaví, radostně a upřímně míněnou extázi pobavenosti – "Dej to zpátky! Ještě jednou! ... Ještě jednou od agenta Smithe!" ...
... zajímala nás nějaká virtualita? ... ne nezajímala ... Matrix byl jen kulisou ... zajímavou, do té doby takto neuchopenou .... ale pouhou kulisou. Matrix je a byl zajímavý z úplně jiných důvodů, než kvůli nějaké virtualitě a jejímu zobrazení. Avšak o tom později ...
Kde bere autor otázky:
"Odtud otázky: Co je realita a co je simulovaná realita? Nemůže být svět tak, jak se nám podává, zaměněn dokonalou komputerovou animací? Nestává se konec konců svět našeho života, svět tak jak je pro nás, stále více prostorem uměle vyvolávaných zážitků?"
... v Matrixu určitě ne ... jde jen o krkolomný "přesmyk" notorických schémat, která si do filmu Matrix tak či onak promítá, aby si pak z něj dělal podivného svědka svých dalších, stejně podivných (od slovesa: "diviti se", či: "podiviti se") "úvah".
A propos: zobrazování – to bude nyní, při druhé kapitole autorova textu, naším tématem. Píše hned na jejím začátku:
"Naléhavost výše uvedených otázek vzrostla v osmdesátých a zejména v devadesátých letech v důsledku uplatňování informačních technologií. Digitální technologie zásadně přispěly – a to i pro nejširší veřejnost-k zpochybnění samozřejmého propojení reality a její reprezentace."
Nevím, kde a jaká naléhavost "vzrostla" – opravdu si pod tím nemůžeme nic představit, ale to co je důležité jsou ony informační technologie. Co jsou ony: "informační technologie"? Je to naše "běžná" mluvená řeč? Jistě, že je. Je to písmo a psaný text? Jistě, že je. Je to kreslířství a kreslířova ruka s tužkou? Jistě, že je. Je to telefon? Samozřejmě. Televize? Jistě. A je to počítač a síť počítačů? No, jak by ne ... mezi tímto vším je zásadně velmi malého rozdílu. Ale jděme k dalšímu:
"Realismus fotografie představovaný kdysi jako bezproblémový otisk reality de facto realitu od pozorovatele vzdaluje, zlepšuje, upravuje, falzifikuje a v tomto smyslu už jde svým způsobem o simulaci: fotografie reprezentuje něco, co v takovéto podobě neexistuje."
... oh ano, nadšení z velkých vynálezů v nitru devatenáctého století, a také iluze devatenáctého století. Jistě, že jsme asi tak na jedno století podlehli iluzi fotografie, ale zapomněli jsme na to, že nám někdo může lhát, když chce a má k tomu svůj důvod? Jistě, že ne. Pouze jsme nabyli dojmu, že zobrazování fotografickou cestou je manipulovatelné. Falešnému dojmu, protože tomu tak nebylo ani v době samotného vzniku fotografie. Fotografie je totiž sama produktem lidské, a tedy naší, manipulace – a tedy je i fotografie z principu manipulovatelná. Nejde konec konců o nic jiného něž o námi vytvořenou věc. Určitě, v porovnání a kontrastu s kreslířstvím či malířství nabýváme pocitu, že je tato technika "jiná", "objektivní", ale není tomu tak a nikdy tomu tak nebylo.
Přišli jsme tedy o iluzi? Možná ... ale jde opravdu o ztrátu "iluze"? Myslím, že věc je složitější Je to stejný stav, jako kdybychom prohlédli lež někoho, o kom jsme byli přesvědčeni, že nám nikdy nelhal a nelže. Říkáme si: "Když nám nyní zalhal ... tak nelhal i v minulosti?" – hle, důvěra je pryč. Jde o ztrátu důvěry. Paní "Objektivní Fotografie" nám prostě zalhala – stejně jako nám může zalhat pan Novák, anebo naše vlastní dítě. To je všechno.
Ale lže-li fotografie, pak kdo vlastně takto lže? Principiálně již víme, že fotografii nelze vždy věřit, tedy: nelze jí věřit. Avšak jak je to, když s fotografickým zobrazováním někdo záměrně manipuluje tak, abychom podlehli "iluzi", že vidíme něco, co ve skutečnosti, fotografováno nebylo. Když se někdo v nás snaží vyvolat prereflexivní přesvědčení, že na fotografii jsou skuteční němečtí vojáci, a nikoli vojáčci plastikoví? Kdo lže nyní? Fotografie? Jistě, že nikoliv – lže ten, kdo fotografie vyrobil a hlavně: ten, kdo je nám předkládá s vědomím, o jaké fotografie čeho jde, aniž by nám to řekl, s cílem ono prereflexivní přesvědčení v nás vyvolat. Takový člověk je jednoduchý lhář, jenž je zcela stejný, jako kdyby nám lhal v prosté řeči – pouze používá komplikovanější prostředky. Když nebudeme tak přísní, tak snad jde jen o zábavnou "recesi".
Dobře, ale proč tyto zásadní mezi-závěry:
"Prostřednictvím zpochybnění dokumentárních postupů se zpochybňuje náš vztah k realitě a k její reprezentaci v 'dokumentu'."
To opravdu není dost dobře pochopitelné: jakákoli prezentace je vždy z principu a ve své podstatě vždy pochybná a zpochybnitelná, vždy je ne-jistá a z-ne-jistitelná, a hlavně: nikdy není samozřejmá. Samozřejmé je vždy jen a jen to, co je prezentováno. Samozřejmě ukazuje sebe sama a v tomto smyslu je fenoménem. Prezentace je takové ukazování se (fenomén), které poukazuje na, případně ukazuje něco jiného, což se v případě takových nitrosvětských poukazů a odkazů může a zpravidla ukazuje samo.
Odtud jednoduše platí, že jakýkoli "dokument" vždy byl a je iluzí a v zásadě jsme to vždy věděli – tím, co nám dokument "ověřuje" je důvěra k tomu, kdo nám "dokument" přináší a předkládá. Totiž důvěra v to, že on sám je nám věrný, a tedy: že nám nelže – že nás neklame.
Ovšem: kdy nás někdo může takto klamat, kdy nám může takto lhát? Samozřejmě tehdy, když sami nemáme přístup k tomu, co je presentováno. Klamat nás může posel, který nám přivezl zprávu od někoho z velké dálky. Posel tedy musí být velmi důvěryhodný člověk – protože jeho zprávu si nemůžeme ověřit, a tedy mu musíme věřit. Pamatujme tedy: přístupnost presentovaného je klíčovým faktorem.
Přidejme ještě další mezizávěr autora, na který můžeme odpovědět naprosto stejně:
"Digitálně produkovaný obraz může vypadat nanejvýš realisticky, ale vztah s realitou již není zaručen."
...a přidejme: omyl a zavádění – vztah mezi obrazem, lhostejno jakým, zda realistickým či ne-realistickým (co toto obojí znamená?), nebyl nikdy zaručen kromě "záruky" toho, kdo zobrazuje. Tak tomu bylo vždy, co je člověk člověkem, pokud pochopíme řeč jako podstatný lidský "znak", což v tuto chvíli nemáme důvod měnit.
*
Ovšem to není ještě zdaleka všechno zavádění, kterým se nás autor pokouší svést. Další je přidáno hned vzápětí:
"Počítačové hry uvádějí aktéry do virtuálního světa, mohou si bez zábran zkusit roli demiurga a budou se takto i cítit ve světě jehož parametry vydefinují."
... ale kdepak, ani to není výsadou či nějakým "převratným vkladem" oné počítačové "informační techniky". Toto, o čem je řeč, je "vlastností" všech našich lidských (a nejenom lidských) her, jež jsou na řečové presentaci založeny a jež zpětně modulují naší důvěru k presentovaným "herním" událostem a dějům. Autor si asi nikdy nehrál "na vojáky", že ano. Autor nikdy neslyšel o deskových a "fyzicky" hraných RPG hrách, ve kterých se zcela dospělí lidé zcela prožitě "proměňují" ve scifistické hrdiny či upíry – a babička mu pravděpodobně ani nikdy nečetla pohádku. Teprve až počítače mu objevily tento významný rozměr přirozené lidské kulturnosti. To je vskutku s podivem.
Že prostředky počítačových simulací vyžadují naši menší aktivní účast v ději "konstrukce" samotné presentované předmětnosti? Jistě – je tomu tak. Ale jak se tím mění podstata věci? Nijak. Naprosto nijak. Snad se mění to, že právě ona snížená potřeba naší aktivity nás obírá o sílu herního zážitku, který musí být doslova doháněn stále vyšší a vyšší "realističností", v níž je nám presentovaná předmětnost předkládána.
A ještě maličkost: v souvislosti s odkazem na letecký simulátor Falcon 4.0 autor položil otázku: "Jak je to reálné?" ... krátká otázka, která bez toho, aniž bychom zatím mířili k odpovědi, je zcela absurdní. Naprosto nemohu pochopit, jak může "kvalifikovaný" filosof takovou otázku v těchto souvislostech vůbec položit – navíc s takovou snahou o sugestivitu.
Jak může být simulace, proboha(!), jakkoli reálná?! – Autor přeci velmi dobře ví, že je to simulace, a tedy cosi (věčné zobrazování), co je zásadně nereálné v běžném významu tohoto adjektiva. Myslel snad otázku:
"Jak se tato situace podobá skutečnosti za předpokladu, že máme možnost tuto simulaci a skutečnost srovnat ve svém zážitku?"
... ano, tato otázka by byla "fér" a nebyla by klamavě zavádějící.
A přesně ve smyslu této naší (nikoli autorovy) otázky pak odpovídá historkou o pilotech, kteří simulátor Falcom 4.0 zkoušeli – na počítači, pravděpodobně běžném počítači, protože je zde řeč o klávesnici a do ní zvržené kávě. Dovolím si předeslat, že s leteckými simulátory mám četné vlastní zkušenosti, a to nikoli jen prostě hráčské a navíc hned v několika generacích těchto simulací, jež se vyskytly od těch prvních na počítačích řady Amiga. A konstatuji:
... hraní leteckých simulátorů na běžném počítači, za předpokladu, že je tento simulátor koncipován jakožto "realistický", je mnohem obtížnější, než je pilotování skutečného letadla, a to i v případě, že máte kvalitní joystick, plynovou páku a pedály.
Proč tomu tak je? Protože jde o simulaci neúplnou – nejste v ní jednoduše zcela ponořeni nejenom svými "smysly", nýbrž celým svým "bytím" a všemi jeho vjemy. Klíčové jsou zde pohyby hlavy a jejich dynamika, pohyb pohledu, vnímání sil plynoucích z dynamiky pohybu letadla, snadný a reflexivně neřízený přístup ke všem palubním přístrojům a jejich údajům. Co z toho plyne? Jediné: simulace je vždy jen simulace – klamavou presentaci, jež může být "nerealistická" i svou přílišnou "realističností". Autor by si měl zkrátka uvědomit, že simulace a skutečnost není totéž, i když se nás snaží dovést k tomu, abychom si mysleli, že to tak může někdy "vypadat". Nemůže – obojí si je jenom tak či onak podobné, avšak vždy jde o cosi jiného, přičemž tuto podobu jsme schopni určit jenom tedy, je-li nám přístupné obojí, a to do značné míry a kvality "vedle sebe": tak, abychom byli schopni srovnání provést.
*
Jaké je tedy autorovo resumé druhé kapitoly?
"Digitální technologie pozvedly simulace, tedy postupy, které nahrazují realitu, z úrovně nápodoby, ze simulativního zdvojení, respektive informativního zdvojení směrem k reprezentaci něčeho, co existuje nejprve jako virtualita, tedy jen díky příslušné technologii zobrazování. Odtud otázka: nezačnou lidé přímo požadovat 'vylepšení' obrazu světa, simulaci světa, který bude lepší, než ten, ve kterém reálně žijí? Simulované světy, tyto numericky generované obrazy, nám poskytují virtuální prostor, v němž provádíme modelování skutečnosti, její zasazování do nových kontextů (historických a časových), můžeme ji osvobozovat od různých determinací, odkrýváme a vytváříme alternativy- zkrátka kalkuluje se zde s tím, co reálně není, ale je možné, co je kontingentně k dispozici. Svět v takovéto virtuální vizi byl převeden ve složitelný a rozložitelný, manipulativní model."
... hmmm ... skutečně vyčerpávající. Můžeme tedy my shrnout naše předchozí poznámky, a to tak, že si toto resumé jednoduše odhalíme v jediné jeho větě.
"Digitální technologie pozvedly simulace, tedy postupy, které nahrazují realitu, z úrovně nápodoby, ze simulativního zdvojení, respektive informativního zdvojení směrem k reprezentaci něčeho, co existuje nejprve jako virtualita, tedy jen díky příslušné technologii zobrazování."
Autor se nám snaží již poněkolikáté zcela nepodloženě vnutit, že simulace "nahrazují realitu", když ji ve skutečnosti (totiž v této "realitě" samotné) pouze presentují – zobrazují. Je zcela lhostejný další závěr, kterému je namířeno – totiž k onomu, že lze takto "simulovat" cosi, co "reálně" není. To je zcela irelevantní. Důležité je, že simulace je věc uvnitř reality. Simulace je "znak" jako každý jiný, který poukazuje ke svému denotátu a nese si tak sebou nějaký význam, který je či nemusí být předmětem naší "víry" a našeho prožitku. A tato věc je s onou "realitou" vždy srovnatelná – proč? – protože jde vždy jen a jen o dvě konečné věci, jež leží před námi "vedle sebe", i když můžeme do "simulace" vstoupit a nechat se jí "unést" stejně, jako se necháváme unést vyprávěním pohádky, hrou na maminku a na tatínka či snad tím, že si cestou v tramvaji v mysli procházíme koncept přednášky, kterou máme za chvilku přednést s takovým prožitkem, že začneme mluvit nahlas a všichni kolem nás mají za blázna.
O co tedy autorovi ve skutečnosti, "v realitě", jde? Když na nás zkouší takovouhle "simulaci" – když nás takto klame a zavádí? Snaží se nám vnutit, že lze zaměnit presentaci a presentované v tomtéž řádu reflexe – snaží se nám namluvit, že díky "informačním technologiím" již nemusíme být a nejsme schopni rozlišit mezi presentací a presentovaným. Takže co? – Takže je to vlastně jedno. Banální. Diference mezi presentací a presentovaným se prý stírá. Takže co? Takže je vlastně možné skutečnost (presentované) "škrtnout" – a myslet v zásadě "vše" jako presentaci. Ovšem, do prkýnka, presentaci čeho? Skutečnosti? Tu jsme "škrtli", protože jsme ji přeci již nebyli schopni odlišit od presentace? Co, probůh, s tím ... a k čemu to vlastně všechno je? K čemu je tento nevykázaný a nevykazatelný nesmysl, který nám zde autor předkládá k "věření", a to ke všemu jakožto "fakt"?
Odpověď je trapně banální, avšak nikoli kvůli nám, kteří si zde takto odpovídáme:
Místo, na které autor míří, je post-modernistický vtip o Platónově jeskyni bez vnějšku, idejí a světla ideje Dobra. Je jím doslova a více než "klasická" metafyzická konfigurace, kterou je nacpaná každá propedeutická učebnice filosofie a kterou autor "objevil" (spolu s jiným, abychom hráli poctivou hru) v exemplu "informačních technologií", potažmo počítačové simulace. Tím jediným, co je na ní "nového", je její post-modernistická kastrace. Podezření je tedy veliké – autor má prostě předpřipravenou "ideu", jenž vlastně žádnou "ideou" není, a zcela irelevantní pseudo-argumentace v dosavadním textu je tedy vskutku zbytečná "vata", kterou se čtenář musí prokousat jenom proto, aby zakusil jejích mámivých účinků. To vskutku mohl říci hned a nemusel kvůli tomu překrucovat a mystifikovat "informační technologie" a kdoví co ještě. Mohl rovnou říci:
"Sedíme v Platónově jeskyni a nemáme ale ani drobek tušení, co je venku – vše jsou jen pouhé stíny a netušíme a nemůžeme tušit: čeho, protože 'tam venku' vlastně nic není, a tedy, protože nevíme, zda 'tam venku' něco je, tak nemůžeme vědět čeho, protože nemůžeme vědět, zda nějaké 'tam venku' vůbec je, anebo není." ... hra absurdity metafyziky post-modernou dotažená do komických důsledků.
Platón byl ovšem mnohem zručnější manipulátor, než je autor textu – a jestli ne zručnější, tak alespoň poetičtější, beze sporu. Ale nesuďme předem: možná, že se v další kapitole dozvíme něco dalšího, co naše podezření překvapivě a s velkou invencí rozptýlí.
následující díl>>>
GeoN
•
