"Obývák" neboli "obývací pokoj" ...
... není v našich krajích příliš stará "kvalita prostoru" nebo ještě lépe "kvalita místa". Jistě ale, že má předchůdce a nespadla z nebe, i když se v průchodu času v konkrétnosti proměňuje - svůj zdroj má v interiérech středověké šlechty, pak v jejich adaptaci k reálným potřebám (psychickým, sociálním i ryze reálným) movitější rané buržoazie, kterým bylo dílem nadáváno do "zbohatlíků" - prostý lid, jak venkovský či městský, však nic takového nejméně do konce devatenáctého století neznal.
Ony feudální či post-feudální soukromé "prostory" byly totiž až příliš přivráceny k vnějšímu, a tedy i k veřejnému, tak, aby mohly sloužit vskutku reálným potřebám rodiny, to úměrně jejímu společenskému postavení a reálným činnostem (obchod, politika a tak podobně ... zde počítáme i s aktivitami se zmíněnými "zbohatlickými" rodinami "novošlechty"), i když tyto byly společensky zaobaleny do všelikých kulturních motivů.
Cosi takového bylo pro zbývající sociální skupiny zhola zbytečným. Jestliže předešle dotčené skupiny měly zde opravdu reálné funkce(!) rozloženy hned do několika míst (pokojů či dokonce "salónů" - jídelna, pánský a dámský salón, hudební salón, knihovna ba dokonce taneční salón, a podobně), pak pro lid prostý bylo cosi takového nejenom nesmyslným obecně, ale i nesmyslně drahým - movitějším se totiž a jistě takové k vnějšku (ba i k veřejnému) přikloněné "prostorové" vybavení takříkajíc "rentovalo". @ŽivnostenskýDvorec
V případě "normálních" (či "obyčejných" :) lidí byl pravidlem spíše ten rozvrh, kterému se ve vesnickém kontextu říká "sednice", tedy asi "místnost ve které se sedí", k níž bývalo vázáno, to v mnohem hlubších časech, i mnoho rodinných rituálů směřujících právě k vnějšku domova a domácnosti. Toto místo domu tak bylo vskutku "hlavním prostorem" obydlí jak v tom smyslu, že se zde rodina scházela a mohla spolu pobývat, tak v tom, že se právě sem uváděly osoby z vnějšku, zatímco ostatní prostory jim byly z principu nepřístupnými – byly soukromými (různým způsobem), tedy vnějším z principu zapovězenými.
I dnes budeme implicitně považovat za "drzé", pokud nám návštěva bez dovolení poleze třeba do ložnice, jak by ne. Sednice samozřejmě sdružovala několik hlavních reálných funkcí(!), tedy přípravu jídla a všeliké drobné práce, avšak její hlavní úlohou bylo vyjádření sociálních, psychologických ba existenciálních potřeb rodiny a bližších pozvaných z vnějšku, třebas i opětovně úzce vázaných na určité reálné funkce člověka – jídlo a tedy děj stolování, příležitostný spánek, avšak dominantním je vždy spolu-bytí rodiny, třebas i v širším smyslu a významu.
Zlatý věk "obýváku" ...
... nastal ve století dvacátém, ovšem znovu v konkrétnosti diferencovaně. Sociálně nižší vrstvy se postupně emancipovaly "ze sednice" do podoby rozvrhu "parádního pokoje". Zatímco z vyslovené kuchyně (která ve "vyšší" podobě vlastně vůbec nepatřila do soukromého vnitřku domova a obydlí) se stávalo vlastní místo rodinného (tedy soukromého) pobývání, tak onen "parádní pokoj", zůstal přivrácen k vnějšku, tedy i k sociální realitě. Tedy po babičkovsku "parádní pokoj" - to je to místo, kam se uvádějí návštěvy, které musí být vždy perfektně uklizené a obloženo všemi rodinnými "cennostmi" lhostejno jakého charakteru. Tento "parádní pokoj" si tak podržel určitý "rituální" význam uvnitř domu - to jistě v jakýchkoliv vnějších souvislostech širšího (tedy vnějšího) smyslu a významu - kupříkladu se zde prostíralo o svátcích, někde i v neděli, bylo zde místo sdílených událostí, jak v širší rodině tak v souvilosti široce kulturní.
Movitější spoluobčané (jsme již v republikách, tak toto označení odpovídá) stále tak či onak trvají na náležité polo-veřejné sebeprezentaci. Avšak i zde dochází k posunu k jisté "skromnosti", i když takto řečeno jde jistě o lehce ironický eufemismus - konec konců se i měšťané "vyšší" kategorie v těchto časech snažili vypadat jako dělní lidé, takže většina reálných funkcí je vytěsňována a přesouvána mimo domov a dům. Ovšem to již začíná probleskovat poslední fáze Nového Věku. Tedy kulturní moderna, která bude pro všechny zúčastněné znamenat generální rozklad nejenom zvyklostí a forem, a v důsledku toho i jejich životů - jak těch movitějších, tak těch méně movitých. Ale to na tomto místě není naší věcí.
"Obývák" Živnostenského dvorce konkrétněji
Náš dům dnes, tedy v situaci, v níž obydlí pro nemovité bylo redukováno v zásadě pouze na rozvrh pouhé sednice (tedy na 1kk, pro "již úspěšnější" na 1+1kk) a pro movité (tedy ty, kteří mohou dovolit "stavět" a zaplatit si "velmi pozdně moderního" architekta) na zcela zmatený, životu nebezpečný a zpravidla drahý chaos, jsme se pokusili posunout ještě o kousek a velmi jemně "dál-a-jinam". Tedy přesunout městské do venkovského prostředí v podobě kuchyňské "garsonky" ... v podobě onoho dostatečně rozměrného místa lehce přivráceného k vnějšku. Tedy místa nejen rodinného spolužití, jenž je zároveň otevřeno jak životnímu okruhu širší rodiny, tak bližších známých ba přátel, a které je těmto lidem s vědomím rodiny otevřeno téměř volně. Ale k tomu příště, tedy až se nám vrátí z reklamace pracovní monitor, abychom mohli pokračovat s obrázky.
Milé je všimnout si na dveřích zalaminovaného Roy Lichtensteina - na druhé straně je ještě jeden kousek.
V tomto "přesunu" smyslu byl ovšem náš "obývák" doslova očištěn, protože byl oddělen od sednice. Vyňat z ní, a tak byl doslova uvolněn pro jiné úlohy a role (zde již z většiny nikoliv nějaké funkce). Tedy oproti v minulém století zformovaným (a vzápětí rozloženým) představám a zvyklostem, vyjádřit a posloužit žití daleko vnitřnějšímu a soukromějšímu, než kdy mohla mít sednice sama (či bohužel dekadentní "garsoniéra-1kk") stejně, jako je na straně druhé nemohou mít všechny ty nesmyslné a stejně dekadentní "otevřené prostory" našich "pozdně moderních" kolegů. To jistě zhusta pro movité. Náš "obývák" je mnohem spíše slitinou hudebního salónku, knihovny, příležitostné pracovny (s laptopy je práce libovolně mobilní, jak víme), a snad i "parádního pokoje", to vše v modu převahy soukromí členů rodiny. Je tu akvárium, televize, hifi soustava, pohodlná pohovka s křesílky a podnožkami, stoleček, poličky a kamna tak, aby tato nálada mohla být trvale navozena, i když separátní návštěva (pracovní či jiná) může být uvedena právě sem - to proto, aby nebyla rušena jak návštěva sama tak i zbytek rodiny.
A velké spojující trojúhelné okno uvnitř? Zde jde právě jen o psychické (psychologické :) spojení s kuchyní, tedy jistě s druhými lidmi v kuchyni ("Maminka ještě nešla spát?"). Tutéž "funkci" (nejde o žádnou definovatelnou funkci), mají i nadsvětlíky (to je to okno nade dveřmi :) - přece jen, když je tma a dveře jsou zavřené, je člověku krapet lehčeji, když ví (vidí), že je někdo v kuchyni, v "obýváku" z místa za dveřmi. Lze jistě myslet, že tyto prvky ve dne plní úlohu druhotného osvětlení. Rádi upozorníme, že všechny estetické efekty ("líbí-nelíbí") jsou zde čistě nahodilé, tedy se nahodile objevit mohou i nemusí - nebyly jakýmkoliv vůdčím účelem. Okna mající lehce vyšší parapet, což jistě souvisí s tím, že jsme chtěli, aby světlo z oken neobtěžovalo oči sedících, zbytek snad plně zařídí žaluzie, které jsou početné, tedy různorodě stavitelné.
Abychom podtrhli naši "obývákovitost" i pro noční čas, opatřili jsme místnost pevnými obvodovými nástěnnými svítidly, jejichž světlo se pouze odráží, čímž je citelným dílem eliminováno přímé osvětlení. Bloky světel by měly být regulovány samostatně dle libosti.
